Idea čestnosti a latinská i německá etymologie splynula takto se ctí, takže jest na čase, pozdržeti se při pozorování tohoto odstavce v učení rytířství.
Smysl pro čest, která vzbuzuje živé sebevědomí vlastní hodnoty a důstojnosti, přirozeně charakterisoval Samuraje, který byl k tomu zrozen a vychován, aby si vážil povinností a předností svého stavu. Ačkoliv slovo, jehož užíváme dnešního dne ku překladu slova "čest", nebylo volně používáno, přece byla vlastní myšlenka vyslovena výrazy na (jméno), memboku (tvářnost) a gai-bun (doslech); vzpomeňme si jen na biblické užívání "Jména", na vývoj pojmu "osobnost" z řecké nauky a na "slávu". Dobré jméno bylo něčím samozřejmým a každá poskvrna jeho byla hanbou. A pocit hanby Ren-či-šin byl jedním z prvých, které mládeži byly vyznačovány. "Budeš směšný," "Bude to ostudou pro tebe," "Nestydíš se?" tak mluveno k mladému hříšníku, aby byl k dobrému chování přidržen. Taková narážka na jeho čest dotkla se nejjemnějšího místa dětského srdce, tak jakoby již ze života matky čest bylo sálo. Vskutku pocit hanby pokládám za prvé znamení mravního sebevědomí. Prvý a nejhorší trest, který člověčenstvo zastihl, když ochutnali naši prví rodiče ovoce se stromu zapovězeného, nebyl dle mého zdání v bolestech rození, ani v trní a hloží, nýbrž ve vzbuzení studu. Málo obrazů v dějinách rovná se pathosem scény onomu, na němž zobrazena jest prvá matka, která s dmoucími se ňadry a třesoucí se rukou sešívá fíkové listy, jichž zarmoucený manžel natrhal. Prvý plod neposlušnosti drží se nás mocí nevýslovnou. Žádnému umění krejčovskému nezdařilo se dosud ušíti zástěru, která by zakryla úplně náš stud. Nedivím se proto onomu Samuraji, který zdráhal se z mládí čest svoji maličkostí pošpiniti. "Neboť," pravil, "hanba jest jako rána na kůře stromu, s dobou roste místo aby zanikala."
Mencius10.1 učil již před staletími oněm slovům, které vyslovil Carlyle před nedávnem: "Stud jest původem vši ctnosti, dobrých mravů a dobré morálky."
Tento strach před hanbou byl tak veliký, že ačkoliv nemáme v řeči naši tak jadrných slov, jako ona, která Shakespeare uvádí a vkládá do úst Norfolkových, přece vznášel se jako Damoklův meč nad hlavou každého Samuraje a často i chabý charakter zaujal. Ve jménu cti byly zhusta konány věci, které v kodexu Samurajů nemohou dojíti ospravedlnění. Nejmenší a často jen domyšlená urážka zranila horkokrevného chlubila a vtiskla mu do ruky meč k nesmyslnému činu, ku prolití mnohé nevinné krve. Příhoda dobromyslného občana, který jednoho Buši upozornil na blechu po zádech jeho hopkající a v odměnu za to ve dví byl rozpolcen, jest toho důkazem. A čin tento odůvodněn jednoduše: "Blechy jsou cizopasníci, kteří krví jiných zvířat se živí, a proto jest neodpustitelnou chybou porovnati udatného vojína se zvířetem" -- takovéto historky jsou příliš frivolní, než abychom jim mohli věřiti. Vypravování podobného druhu učí nás těmto třem věcem:
Jest ale nespravedlivo zavrhovati celé předpisy pro jeden abnormální případ, pravě tak jako by bylo chybou, zavrhovati pravá učení Kristova kvůli plodům náboženského fanatismu, jakým byly inkvisice a přetvářka. Ale jako v náboženské fixní ideji jest u porovnání s deliriem tremens opilce něco dojemně ušlechtilého, tak můžeme v nejkrajnějším pojmu cti Samuraje nalézti základ pravé ctnosti.
Chorobná výstřednost, v níž jemný čestný kodex znetvořiti se hrozil, byla držena učením o trpělivosti a velkomyslnosti na uzdě. Rozčilení kvůli maličkosti bylo směšné. Jedno lidové pořekadlo praví: "Snášeti to, co pokládáme za nesnesitelné, jest opravdovým snášením." Veliký Iyéyasu zanechal potomstvu několik pravidel, mezi nimiž toto: "Lidský život jest dlouhou cestou, po níž musíme kráčeti těžkým břemenem obtíženi." "Nepospíchej. Nevytýkej nikomu ničeho, ale pozoruj svoje vlastní chyby. Zdrženlivost jest základem délky našich dnů." Žil věrně dle svého učení. Jeden duchaplný muž vložil charakteristický epigram do úst tři známých osobností z našich dějin:
Nobunaga píše "Zabiji slavíka, nezapěje-li včas." Hidéyoši: "Donutím ho, aby zpíval pro mne" a Iyéyasu: "Vyčkám, až otevře zobák."
Mencius učil trpělivosti a dlouhým útrapám: "Ač se obnažuješ a mne urážíš, co to znamená pro mne? Nikdy neposkvrníš duše mojí urážkou svou." Jinde učí, že jest nečestné pro muže zlobiti se pro malou urážku, nevole k vůli velké příčině, že jest pravou zlostí.
K jaké výši neválečné a bezbranné pokory mohla se rytířskost pozvednouti u některých svých zasvěcenců, dokazuje Ogawa pravě: "Mluví-li vůkolí tvé špatně o tobě, neodplácej zlé zlým; přemýšlej raději, proč neplnil jsi svědomitěji svých povinností." Kumazawa praví: "Haní-li tě přítel tvůj, nehaň jeho: je-li zlý, nebuď ty zlý k němu; radost přijde teprve, až náruživost a chtíče minuly." Saigo mluví: "Cesty jsou dvoje: cesty nebes a cesty země. Člověk má po nich kráčeti; budiž proto tvojí životní snahou nebe ctíti. Nebe miluje mne i ostatní stejnou láskou; proto miluj ostatní jako sama sebe. Ne člověk budiž tvým společníkem, nýbrž nebe, a snaž se, bys si vyvolil nebe za svého společníka. Nezatracuj jiných, nýbrž hleď by tvoje cena nebyla nízká." Některé z těchto vět připomínají nám křesťanské učení a dokazují jak daleko se může tzv. přirozené náboženství přiblížiti praktické morálce zvěstovaného náboženství. Slova tato nebyla mluvena nadarmo, byla opravdovými skutky plněna.
Jest nám doznati, že jen málokdo dosáhl této vznešené výše velkomyslnosti, trpělivosti a odpuštění. Většinou byla malá urážka hned potrestána a krví smyta, jak později poznáme. Čest -- která bohužel často byla jen světským souhlasem -- byla ceněna jakožto summum bonum pozemského života. Sláva, a ne bohatství nebo věda, byla cílem, po kterém mládež měla toužiti. Mnohý mladík, odcházeje z domu otcovského, přísahal sobě samu nevrátiti se dříve, dokud nedobude ve světě si jména. Mnohá ctižádostivá matka zdráhala se spatřiti svého syna, dokud dle rčení by se "v brokát oblečen" domů nevrátil. Mladíci Samurajů, aby unikli hanbě a slávy si získali, poddávali se všem nedostatkům a snášeli nejtěžší tělesné i duševní strasti. Života nebylo ceněno vysoko, bylo-li možno vykoupiti si jím slávu. Naskytla-li se tudíž příležitost, která byla dražší než život, byl obětován mladý život s největším klidem a rychlostí.