Jednou z příčin, pro kterou žádný život nebyl dosti cenný, aby za ni nemohl býti obětován, byla povinnost věrnosti, která byla posledním kamenem na budově feudálních ctností. Ostatní ctnosti má feudální morálka společně s etickými soustavami a ostatními třídami, ale tato ctnost -- holdování a věrnost výše postavenému -- jest opravdu zvláštním a charakteristickým jejím rysem. Vím dobře, že osobní věrnost jest mravní náklonností mezi lidmi všeho druhu a za všech podmínek, ale v kodexu rytířství zaujímá věrnost místo nejvyšší.
Oproti Hegelově kritice (Filosofie dějin Pt. A, Sec. II., Kap. I.), že věrnost feudálních vasalů jest jhem a poněvadž jest povinností oproti jednotlivci a ne vzhledem k celku, na nesprávných základech spočívá, chválí ji jeden z největších jeho krajanů -- osobní věrnost jest prý německou ctností. Bismark věděl, proč ctnost tuto chválí -- ne proto, že by věrnost byla monopolem jeho vlasti nebo jiného národa, nýbrž proto, že tento plod rytířství zůstává nejdéle mezi lidem, ve kterém nejdéle feudalismus panoval. V Americe, kde jeden druhému jest roven a jak Irčan přidává, "ještě lepší než druhý", i tam mohou vznešené idee rovnosti, které my vůči svému vládci cítíme, v určitých mezích platiti za zcela výtečné, ale tam pokládají za zpozdilost vzbuzovati ctnost tuto v té míře jako u nás. Montesquien stěžoval si před drahnou dobou, že práva na jedné straně Pyrenejí jsou pokládána za nepráva na druhé straně. Aféra Dreyfusova dokázala pravdivost této stížnosti s výjimkou, že Pyreneje nejsou jedinou hranicí, za kterou francouzská spravedlivost není uznávána. Právě tak nalezne věrnost v našem smyslu málo obdivovatelů; ne snad proto, že by byl náš pojem nesprávný, nýbrž protože -- dle mých obav -- upadla v zapomenutí a poněvadž přivádíme ji v tak vysokém stupni ku platnosti, v jakém ji v žádné zemi nebylo dosaženo. Griffis (Religions of Japan) správně prohlásil, že v Číně ethika Konfuciova uznává poslušnost k rodičům za prvníctnost, kdežto my v Japonsku dáváme přednost věrnosti k panovníku. Ač vystavuji se nebezpečí, že uvedu čtenáře své v hrůzu, přece chci vyprávěti jeden z nesčetných příkladů věrnosti, příklad, který v naší literatuře jest velmi dobře znám.
Povídka tato jedná o nejlepší povaze dějin našich, o Mičizané. Stav se obětí žárlivosti a pomluv, byl uvězněn ve hlavním městě. Ale nepřátelé jeho nebyli spokojeni s jeho osudem, nýbrž měli v úmyslu zahubiti také celou jeho rodinu. Pátráním po malém synu uvězněného shledalo se, že jest ukryt ve vesnické škole u jistého Genzo, dříve vasala Mičizanova. Když obdržel učitel ten rozkaz, hlavu jinochovu do určitého dne odvésti, bylo první jeho myšlenkou patřičnou náhradou svěřence svého zachrániti. Hledal v seznamu svých žáků, prohlížel znaleckým okem tváře všech hochů, kteří do školy přicházeli, ale nemohl nalézti mezi těmito dětmi rolníků žádného, který by sebe méně chráněnci jeho byl podoben. Ale zoufalost jeho trvala krátce; za nedlouho přihlášen byl nový žák -- mladíček v témže stáří jako syn jeho pána, kterého matka ušlechtilých tahů doprovázela na prvé pouti do školy. Zde jest spása! -- Ostatní část povídky jest již velmi krátká. V určený den dostavil se důstojník, aby hlavu prohlédl a odnesl. Dá-li se oklamati! Ruka nebohého Genzo křečovitě svírá meč, aby bud sebe, nebo důstojníka skolil kdyby ten prohlédnul jeho plán. Důstojník vezme hrozný tento předmět, krvácející hlavu hošíkovu, do rukou, zkouší znaleckým okem každý tah v tváři a potom klidným, obchodním tonem podává svůj úsudek, že hlava tato jest onou, o kterou bylo žádáno. -- Tohoto večera čeká v tichém domově máť, která jinocha do školy přivedla. Zná snad osud svého miláčka? S napjetím naslouchá každému zaskřípění zahradních dvířek, ale nečeká na jeho návrat. Její tchán byl dlouhou dobu zasypáván dobrodiním od Mičizané; po zatčení jeho musil muž její zůstati ve službách nepřítele pána svého. Nesměl zpronevěřiti se svému vlastnímu, ukrutnému pánu; ale syn jeho mohl sloužiti věci děda svého. Poněvadž muž tento s rodinou zatčeného byl znám, bylo mu rozkázáno prohlédnouti hlavu mladíkovu. A nyní má těžkou práci života za sebou: vrací se domů a překročiv práh volá: "Raduj se se mnou, drahá ženo: miláčku našemu bylo dopřáno sloužiti mému pánu."
"Jak hrozná to povídka!" slyším volati své čtenáře. Rodiče, kteří vlastní děti obětují, aby zachránili cizí život. Ale dítě toto bylo vědomou a dobrovolnou obětí. Jest to příběh o podstoupení smrti, právě tak zajímavý a ne více odpuzující než povídka o úmyslu Abrahamově obětovati syna svého Izáka? V obou případech to byla poslušnost, vůči povinnosti, úplné podřízeni se rozkazu hlasu vyššího, ať neviditelným nebo viditelným andělem promluveného, ať vnitřním nebo vnějším uchem slyšeného -- avšak nechci déle kázati!
Individualism západu, který zná rozdělené zájmy pro otce a syna, manžele a manželku, ulehčuje zajisté značně povinnosti jednoho ku druhému. Ale pro Bušidu jsou zájmy pro rodinu a její příslušníky stejné a nerozdílné. A zájem tento jest pevně spojen s přirozenou, instinktivní, neodolatelnou náklonností. Zemřeme-li tedy pro někoho, koho přirozenou láskou milujeme (a tou milují i zvířata), co pak znamená oběť tato? Neboť "Milujete-li těch, kteří vás milují, jakého vděku se vám za tu dostane? Nečiní-li totéž i publikáni?"
Sanayo vypravuje pohnutlivě ve velikých svých dějinách o duševním boji Šigemorově pro vzdornou povahu otcovu. "Budu-li věren, bude otec můj zničen: poslechnu-li otce, prohřeším se na povinnostech k svému pánu." Ubohý Šigemori! Spatříme ho později modlícího se z celé duše k dobrotivému nebi, aby jej smrtí vyprostilo ze světa, kde jest tak těžko čistotě srdce a spravedlnosti učiniti zadost.
Srdce tak mnohého Šigemori bylo bojem mezi láskou a povinností rozdrásáno. Ve sporech tohoto druhu neváhá Bušido nikdy a volí věrnost. Ano i ženy povzbuzují svých dětí, aby obětovaly vše vládci svému! Tak, jako vdova Windham a vznešený průvodčí její, byly odhodlány i matky naše a vždy připraveny obětovati své děti věrnosti. Taková oddanost poddaného "tělem i duší" ponechávala panujícímu jen libovůlí. Přirozeným důsledkem toho byl vzrůst onoho despotismu, který často "orientálním despotismem" jest nazýván -- neznají-li však západní dějiny také dosti despotů?
Nechci se plésti despotismu do řemesla, ale připomenu, že mýlkou jest porovnávati despotism s feudalismem! Když Bedřich Veliký psal "Císař jest prvním sluhou státu", myslili právníci správně, že éra svobody nadešla. Jest zvláštní, že téhož času Yozan z Yonézawa v dálných lesích severo-západního Japonska prohlásil totéž a ukázal, že feudalismus není jediným tyranstvím a potlačováním. Bismark pravil: "Absolutism potřebuje v prvé řadě nestrannosti, poctivosti, síly a vnitřní pokory panovníkovy." Jeden feudální kníže, ač nebyl si vědom svých povinností k vasalům, uznával přece vyšší povinnosti vůči svým předkům a vůči nebi. Byl otcem svých poddaných, které mu nebe svěřilo. V jednom smyslu jen přijal Bušido otcovskou vládu. Rozdíl mezi despotickou a otcovskou vládou jest ten, že za prvé lid jest nucen k poslušnosti, kdežto při druhé "poslouchá s hrdým podřízením se, vážnou poslušností a podřízením srdce; což i ve služebném stavu oživuje ducha vznešené svobody." (Burke, Franc. revoluce.) Staré přísloví není tak nepravdivé, které anglického krále nazývá "králem ďáblů", poněvadž podřízení jeho pozdvihli se často proti svým knížatům, francouzského panovníka "vládcem oslů", poněvadž vybíral mnoho daní a poplatků, ale španělského mocnáře "vládcem lidí", poněvadž ho poddaní jeho rádi poslouchají. Ale dosti! --
Poněvadž Bušido jak Aristoteles a někteří moderní sociologové prohlašují stát za pokročilý vývoj individua -- poněvadž se jednotlivec rodí ve státu jako část jeho -- musí zaň nebo za zástupce jeho žíti a zemříti. Ti, kdož četli Critonovy spisy, pamatují se zajisté na důvody, kterými Sokrates nám znázorňuje zákony města, jež stojí proti němu, pro případ útěku z města. Mezi jiným ponechává slovo zákona nebo státu: "Ač jsi mezi námi zrozen, vyživen a vychován, opovážíš se tvrditi, že nejsi ty ani otcové tvoji naším odnožem a sluhou?" Jsou to slova, která se nám nezdají býti ničím kromobyčejným. Byla dlouho v ústech Bušidy s tou změnou, že zákon a stát u nás byly osobně zastupovány. Věrnost jest ethickým výsledkem tohoto pozorování.
Znám také Spencerův náhled, dle něhož má politická poslušnost -- věrnost -- jen přechodný význam (Základy ethiky I., II., kap. X.). Jest to možné: nám stačí ctnost dne. Můžeme to klidně opakovati, poněvadž věříme v den jakožto dlouhou míru času, ve kterém, jak národní píseň naše praví, "křeménky ve velké, mechem porostlé skály vzrostly."
Politické podřízení dle názorů Spencera udělá místo věrnosti, která poslouchá hlasu svědomí. Předpokládáme-li, že výklad jeho jest správný, vymizí potom věrnost a jí doprovázející instinkt pokory ze světa? Přenášíme ji s pána na pána, aniž jednomu jsme nevěrni. Byli-li jsme z prvu poddanými vládce, který žezlem vládne, budeme poslouchati nyní mocnáře, jehož trůn jest v našich srdcích. Před několika lety hloupá, sporná otázka, položená špatnými žáky Spencerovými způsobila rozruch ve čtoucích třídách Japonska. V horlivosti udržeti nárok trůnu na nedílnou věrnost, obviniti křesťany ze zločinu, poněvadž přísahali věrnost svému pánu a vládci, vyslovili sofistické názory bez sofistického vtipu. Neviděli, že v jistém smyslu jest možno "dvěma pánům sloužiti, jednoho poslouchati a druhého nenáviděti" a že "císaři to dáti máme, co jest císařovo, a Bohu, co božího." Neposlouchal-li Sokrates, zdráhaje se jediné iota věrnosti svému "démonu" prokázati, se stejnou věrností a lhostejností rozkazů pozemského panovníka státu?
Bušido nežádal na nás, bychom z vlastního svědomí učinili otroka pánova nebo vládcova. Thomas Mowbray mluvil za nás, když pravil:
I svoji osobu, strašný vládce, vrhám k tvým nohám. Můžeš nakládati s mým životem, nikoli však veleti mojí hanbě.
Svoji bytost ti vděčím, ne však své jméno beze skvrny. Ano, smrti navzdor, musí ono žíti na mém hrobě, nikdy nedostane se ti k temnu zneuctění.
Muž, který vlastní svědomí své choutkám vladaře obětoval, byl mezi rytířstvem velmi málo ctěn. Když podřízený uchyloval se názory od názorů pána svého, bylo povinností jeho věrnosti všemi možnými prostředky pána přesvědčiti o jeho omylu. Nezdařil-li se pokus ten, mohl naložiti s ním panovník dle svojí libosti. V případech tohoto druhu bylo zcela obyčejné, že Samuraj učinil poslední výzvu k rozumu a svědomí panovníka, přesvědčil jej o pravdivosti svých slov, proliv vlastní krev svoji. Poněvadž život byl považován za prostředek, jehož ideálem byla čest, a kterým lze pánu sloužiti, byla celá výchova Samurajů vedena v tomto smyslu.