Zdvořilost8.1 jest ona slušnost a přímost v jednání, kterou každý cizinec pozná jako zvláštní japonskou ctnost. Zdvořilost jest jen ubohou ctností, je-li vykonávaná proto, abychom neprohřešili se proti pravidlům slušnosti, ač má přece býti vnější činností soucitné úcty pro city bližního. Zahrnuje v sebe také úctu k sociálnímu postavení, neboť to neznamenalo plutokratická vyznamenání, nýbrž vyznamenání za opravdové zásluhy.
Ve svrchovaném slova smyslu blíží se zdvořilost skoro lásce. Můžeme s vážným obdivem říci, že ona zdvořilost "jest trpělivá a přívětivá, jež se nesnaží, (nešplhá) nepřehání, nevynáší se, nestává se netrpělivou, nehledá své, nenechává se ztrpčovati a nepřičítá zlo." Jest pak tedy podivuhodno, že prof. Dean v rozpravách o šesti živlech člověčenstva vykazuje zdvořilosti vynikající místo, protože jest nejzralejším ovocem společenských styků?
Ač zdvořilost chválím, přece nechci ji zařaditi do prvé řady ctností. Zkoumáme-li ji, seznáme, že jest příbuzná ctnostem vyšších stupňů; a která ctnost stojí osamocena? Poněvadž byla jako ctnost bojovníků vychvalována a takto přeceněna, ukázala svoji podlízavost. Konfucius sám mnohokráte učil, že vnější forma není částí slušnosti jako zvuk není dílem hudby.
Když mrav byl povznesen ku "sine qua non" společenského řádu, dalo se očekávati, že jemně propracovaný systém etikety musí býti přijat, aby mládež správným společenským způsobům se naučila. S největší pozorností bylo učeno, jak se máme ukloniti ku pozdravu cizích, jak choditi a seděti. Chování při stole stalo se vědou. Pití čaje povzneseno k ceremonii a dobře vychovaný muž musil býti mistrem ve všem. Zcela správně nazývá pan Veblen ve své zajímavé knize8.2 způsobnost "vynálezem a produktem života, který má volný čas."
Slyšel jsem poznámky Evropanů o široké naší nauce o zdvořilosti. Slyšel jsem, že zabírá mnoho místa v našich myšlenkách a že jest nesmyslem ve všem jí zadost učiniti. Přiznávám, že v etiketě naší jsou nepotřebné jemnosti, ale nevím, je-li v etiketě naší zrovna tolik nesmyslnosti jako v přehnaném napodobení stále se měnících mód na západě? Ostatně ani módu nepokládám za pouhou chuť ješitnosti, naopak považuji ji za nekonečnou snahu lidského ducha po krásnu. Tím méně pokládám obřady za triviální; jsou výsledkem dlouhého pozorování nejlepšího způsobu a nejlepší cesty k jistému cíli. Ku vykonání jisté práce jest zajisté jeden způsob nejvýhodnější. Způsob tento jest nejspořivější a nejpohodlnější. Herbert Spencer definuje uhlazenost jako nejspořivější způsob pohybu. U čajového obřadu jsou zvláštní předpisy, jak užívati šálku, lžíce nebo ubrousku. Nováčkovi se obřady ty zdají unavující. Ale brzo poznáme, že dle předepsaných pravidel se nejvíce času i práce uspoří; jinými slovy, nejspořivější spotřeba práce jest dle Spencera zároveň nejpůvabnější.
Duševní význam společenských způsobů -- nebo slovy "Filosofie oděvu" řečeno, duševní disciplina, jíž jen vnějšími známkami jsou etiketa a ceremonie -- ta disciplina není v žádném poměru k tomu, k čemu vzhled oněch známek ukazuje. Mohl bych dle příkladu Spencerova dokázati vznik a mravní motivy našich obřadů. Ale není na místě zde déle se o tom zmiňovati. Chci pojednati o morální výchově, která záleží v přísném pozorování slušnosti. Pravil jsem, že etiketa byla vypracována do nejjemnějších podrobností a že různé školy s různými systémy se tvořily. Všechny shodovaly se však v podstatě, dle výroku jednoho z velkých zástupců známé školy etikety Ogasawaracké: "Cílem vší etikety jest, abys povahu tak vycvičil, aby i když sedíš, ani největší práč nedovolil si tě napadnouti." To značí jinými slovy, že stálým cvičením v dobrém chování můžeme přivésti všechny části těla do úplného pořádku a do takového souladu, že tím lze nadvládu ducha nad tělem vyjádřiti. Jak nový a hluboký význam má tu francouzské slovo "bienséance"!
Předpokládáme-li, že uhlazenost jest úsporou sil, platí logickým odvozením, že stálý cvik v graciosním chování způsobí zásobu a hromadění sil. Dobré způsoby značí tudíž sílu a klid. Myslím, že i staří pánové měli by býti k tomu pobádáni: když Gallové při plenění Říma do senátu vtrhli, opovážili se ctihodné otce za vousy tahati. Nedostávalo se senátorům asi důstojnosti a vážnosti v chování. Je-li opravdu dosažitelná tak vysoká duševní přednost pomocí etikety? Proč ne? Všechny cesty vedou do Říma!
Abych ukázal, že i nejjednoduší věc může se státi uměním a duševní kultury nabýti, chci promluviti o Čanoyu8.3 , čajovém obřadu. Pití čaje jest krásným uměním. Proč by nemohlo jím býti? Rafael a Michel Angelo mají své předchůdce v děcku, které ryje figury prstíkem do písku a v divochu, který z kamene vytesává. Tím více bylo pití nápoje, které dlouhým pozorováním poustevnického Hinda počalo, schopno vyvinouti se ku pomoci náboženství a morálky. Klidnost mysli, veselý temperament, usedlost a vážnost v chování, kteréž vlastnosti tvoří hlavní rysy Čanoyu, jsou bezpochyby prvými podmínkami pravého myšlení a pravého citu. Pečlivá čistota malého pokojíku, který od hluku masy jest tak vzdálen, sama o sobě k tomu jest stvořena, by odvrátila myšlenky od světa. Holé stěny nepoutají pozornosti tak jako nesčetné obrazy a haraburdí západních salonů; Kakemono8.4, doslovně "visící věc", značí podlouhlé na hedvábí nebo papíře a většinou ručně malované obrazy, užívané ku dekorování obydlí, poutá naší pozornost více jednoduchostí motivů než krásou barev. Naším cílem jest největší jemnost chuti a proto zavrhujeme vše, co připomíná marnivost. Okolnost, že Čanoyu vynalezeno bylo poustevníkem, kdy válka a hluk válečný byly na denním pořádku, dokazují, že zařízení toto bylo něčím více než pouhým ukrácením dlouhé chvíle. Dříve než společnost na slavnosti súčastněná tiché hranice čajového pokoje překročila, odložila zároveň s meči divokost válečnou, intriky diplomacie a starosti o vládu, by požila pokoje a přátelství.
Čanoyu jest více než obřadem; jest krásným uměním, jest poesií pohybů na místě rýmů: jest modem operandi discipliny duše. Jeho nejvyšší cena záleží v poslední fási. Nezřídka nabyly fáse ostatní převahy v duchu svého příslušníka, ale to nedokazuje, že by jeho pravá povaha nebyla duševního rázu.
Úslužnost jest velkým ziskem, i když chování není ničím více než půvabem; ale nezůstane jen při tom. Neboť úslužnost jest vždy jen ladným výrazem politování, poněvadž povstává z lásky k dobru a skromnosti a jemnocitem vůči jemnocitu bližního. A naše úslužnost žádá, bychom s plačícím plakali, s radujícím se radovali. Tento didaktický požadavek seznáme v drobných událostech a činech, vztahujících se na každodenní podrobnosti života. Jedna Američanka, která žila po dvacet roků v Japonsku, pravila mi jednou, že vystoupí-li jemnosti tyto znatelně, účinkují "velmi komicky". Jsme-li ku př. venku při horkém, žhoucím slunci beze slunečníku a potkáme známého; oslovíme-li ho, sejme ihned klobouk -- a nyní zcela přirozeně tou "hrozně směšnou" věcí jest, že celou dobu, co s ním mluvíme, drží svůj slunečník zavřený a stojí v úpalu slunečním. Jak nesmyslné! Opravdu, kdyby základní myšlenkou nebylo následující: "Vy stojíte na slunci, já vás lituji a rád bych vás vzal pod svůj slunečník, kdyby byl dosti velký, anebo kdybychom byli intimnějšími přáteli. Poněvadž vás však od slunce ochrániti nemohu, chci nepohodlí to s vámi snášeti." Podobné více méně zajímavé maličkosti v jednání nejsou prostou formou. Jsou výrazem smýšlení, které s pohodlím bližního cítí. Jest ještě jiný, "hrozně směšný" zvyk, který jest našimi pravidly zdvořilosti předepsán. Ale mnozí přátelé, kteří bezmyšlenkovitě o Japonsku píší, myslili jednoduše, že obracíme vše nejnižší v nejvyšší. Každý cizinec, který to jednou zažil, seznal asi onu zvláštní situaci. Dáme-li na Západě někomu dárek, chválíme jej oproti příjemci. V Japonsku jej snižujeme nebo mluvíme o něm s pohrdáním. Na západě jest základní myšlenka následující: "Tento dárek jest hezký; kdyby jím nebyl, neodvážil bych se vám jej podati, neboť bych vás urazil, kdybych vám nabídnul něco, co by nebylo hezké." Oproti tomu praví naše logika: "Vy jste výtečný člověk -- žádný dárek není dosti hezký pro vás. Nepřijmete ničeho z toho, co k nohoum vaším skládám; i budiž to jen dokladem mé dobré vůle. Přijměte toto, prosím, ne k vůli ceně, nýbrž jako upomínku. Bylo by urážkou, kdybych i nejlepší dárek uznal za dosti dobrý vás." Porovnáme-li obě tyto myšlenky, shledáme, že základ jejich jest týž. Žádná z nich není "hrozně komická". Evropan mluví o hmotě dárku, Japonec o duchu, v jakém jest podáván.
Jest úplně nesprávné ukazovati svůj cit slušnosti v nejjemnějších odstínech, nejméně důležitou věc stavěti za typ a dle ní základní pravidla odvozovati, Co jest důležitější, jísti anebo u stolu se slušně chovati? Jeden čínský učenec odpovídá: Vezmeme-li případ, kde jídlo jest důležitější slušnosti a porovnáme-li oba tyto výkony, proč neřekneme jednoduše, že jídlo jest důležitější? "Kov jest těžší než peří", ale má-li pravidlo toto vztah ku jedinému hřebu a celému nákladu peří? Vezměme kus dřeva stopu tlustého a připevněme jej na věž kostela, a zajisté že nikdo neřekne, že dřevo to jest vyšší než kostel. Na otázku, co jest důležitější: "pravdu říci, nebo býti zdvořilý?" odpoví Japonec zcela opačně než Evropan -- ale o tom nebudu mluviti dříve, dokud nepromluvíme o pravdě a pravdomluvnosti.