Láska, velkomyslnost, náklonnost k bližnímu, sympatie a soucit považovány byly za vznešené ctnosti a za nejvyšší a nejsvětější cíl lidské duše. Nepotřebovali jsme Shakespeara, abychom cítili -- ale jako ostatní svět potřebovali jsme ho ku vyslovení našich citů -- že milosrdenství sluší vládci lépe než démanty posetá koruna. Znali jsme milosrdenství jako něžnou, mateřskou ctnost. Byla-li správnost a přísná spravedlnost zvláště mužské povahy, mělo milosrdenství a jemná mysl povahu ženskou. Byli jsme varováni před přílišnou shovívavostí, která nebyla spravedlností ovládána. Masamuné praví v jedné ze známých svých nauk: "Přílišná upřímnost přetvoří se v napjatost, přílišná dobrota stává se slabostí".
Šťastnou náhodou není milosrdenství tak vzácnou ctností jako krásnou, ne všude platí, že "nejudatnější jsou nejjemnější, a milující nejodvážnější". Bushi no nasake -- jemnost bojovníka -- zvuk tohoto významu apeluje na vše, co jest v nás ušlechtilé; ne proto, že by milosrdenství Samuraje od milosrdenství jiných bytostí se lišilo, nýbrž proto, že nauka tato vyžadovala milosrdenství tam, kde nebylo jen prostým impulsem, kde byla jen k vůli spravedlnosti vykonávána a kde se za milosrdenstvím moc zachrániti nebo zabíti skrývala.
Ač cítili se Samuraji mocnými ve svých právech a privilegiích, přece uznávali slova Menciova: "Láska k dobru spojuje pod žezlem svým vše, co síla potlačiti chce, jako voda oheň tlumí. Jen ti pochybují o vlivu vody na oheň, kdož chtějí koflíkem vody uhasiti náklad dříví." A dále praví, že "soucit jest kořenem lásky k dobru", proto pamatuje dobromyslný člověk vždy na trpící a nuzné.
Jest nápadno, jak podobá se čestný kodex jedné země kodexu ostatních zemí, jinými slovy, jak nenáviděné myšlenky a zásady Orientalů shodují se s pravidly nejušlechtilejších učení evropských. Kdybychom vzdělanému Japonci ukázali verše
Hae tibi erunt ertes pacisque imponere morem,možno dosti, že by vinil pěvce z napodobení japonské literatury.
Parcere subjectis, et debellare superbos.
Samurajům byla stále odporučována láska a dobrota k slabým, potlačovaným a přemoženým. Znalcům Japonského umění znám bude obraz představující kněze, sedícího na krávě zády ku předu. Jezdec tento byl vojínem, jehož jméno bylo s hrůzou vyslovováno. V krvavé bitvě u Samano-ura (1184 po Kr.), která byla jednou z nejhroznějších bitev našeho národa, dohonil rytíř tento jednoho nepřítele a chopil ho pevné svým železným ramenem. Vojenská pravidla vyžadují v tomto případě prolití krve jen tehdy, je-li slabší téhož společenského postavení jako silnější. Proto chtěl bojechtivý vojín zvěděti jméno svého zajatce; tento však nechtěl je prozraditi. Proto strhl mu nemilosrdně přilbu s hlavy a spatřil ku svému podivu krásný, bezvousý mladý obličej; a při tomto pohledu pustil překvapený vojín svoji oběť. Pomohl mladíku na nohy a pravil otcovským tonem: "Mladý kníže, jdi k své matce. Meč Kumagaye nesmí býti poskvrněn kapkou tvojí krve. Pospěš a uteč přes průsmyk, dříve než nepřítel se objeví!" Mladý vojín však zdráhal se uprchnouti a prosil Kumagaye, aby ho proklál svojí ocelí, by zachránil tím čest obou. Nad hlavou starého bojovníka blýská se bílá ocel, která tak mnohou niť života přetnula, ale udatné srdce jeho pláče soucitem. Před okem tkví mu obraz vlastního jeho syna, který v týž den po prvé do boje vytáhnul. Silné paže jeho se chvěje a opět prosí svojí oběť, by se zachránila. Ale nátlak tento jest marný. Již slyší za sebou hlasy a kroky blížících se druhů. I zvolá: "Budeš-li dohoněn, padneš rukou méně šlechetnou než jest ruka má. Ó Nekonečný! Přijmi jeho duši." V okamžiku blýskne se meč vzduchem a barví se rudě krví mladíka. Když boj byl skončen, vrátí se Kumagaye v triumfech domů; ale čest a sláva ho nebaví; vzdá se vojenství, ostříhá svoji hlavu a obléknuv kněžské roucho, věnuje zbytek svých dnů životu svatého poustevníka. Nikdy více neobrátil se zády k západu, kde leží vytoužený zlatý ráj, ze kterého spása nám kyne a kam slunko denně k odpočinku spěchá.
Kritikové naleznou snad v povídce této chyby -- a povídka ta není nedotknutelná, ale přece ukazuje, že jemnost, soucit a láska jsou city, které i nejkrvavější činy Samurajů zdobily. V knížectví Satsumy, kteréž se vojenským duchem a vojenskou výchovou vyznamenávalo, bylo zvykem, že mladí lidé zaměstnávali se hudbou; ne vřeskem polnic, ani hřímáním bubnů, které nás povzbuzují napodobovati tygří činy, nýbrž lkajícími a jemnými melodiemi bivy7.1, které divoké vášně naše krotily a myšlenky naše odvracely od krve aboje. Polybius vypravuje, že v Arkadii vyžadoval zákon ode všech mladíků pod třicet roků zaměstnávati se hudbou, aby divoké povahy jejich byly tímto vznešeným uměním kroceny. Jen vlivu hudby připisuje nedostatek ukrutnosti v oné části arkadských hor.
Satsuma nebylo jediným místem Japonska, kde byl vojínům jemnocit vštěpován. Jeden princ "ze Širakavy" píše ve svých vzpomínkách: "Vůně květin, hlahol vzdálených zvonů a bzučení brouků v temné a chladné noci -- nezaplašuj jich, užij jich raději, když za tichých nočních chvil k lůžku tvému se blíží" a dále: "Těmto třem musíš odpustiti, i když tvoje city urážejí: studenému dechu větru, jenž rve z kvítí lístky, mraku, který měsíc halí, a muži, který s tebou spor vyhledává."
Aby tyto jemné city byly povzbuzeny, nabádalo se ku psaní veršů. Proto nalezneme v poesii naší silný proud pathosu a jemnosti. Známá anekdota o jednom Samuraji vysvětluje tento bod. Mladík ten měl se cvičiti ve skladbě básní a za thema dostal "zpěv uguisy"7.2. Jeho hrdá povaha vzpírala se thematu tak dětskému a proto mrštil s opovržením následující řádky 7.3 svému učiteli pod nohy:
Udatný bojovník napíná své pozorné ucho při zpěvu bardově.
Učitel jeho nebyl zastrašen touto surovostí, nýbrž nabádal mladíka dále a tak dlouho, až citové struny duše jeho se rozezvučely a sladký zpěv uguisy v srdci jeho ozvěny našel. Potom psal:
Bojovník stojí vztýčen, obrněn a silný,
by naslouchal zpěvu Uguisa,
jenž sladce nese se stromovím.
Obdivujeme episodu z krátkého života Kornerova, který, leže zraněn na bojišti, psal dojemné své "Loučeni se světem." Podobné případy nejsou zvláštností u vojínů našich. Naše výrazné epigrammy byly výtečně schopny vyjádření jediného citu. Každý vzdělanec byl buď básníkem nebo básnílkem. Nebylo u nás zvláštním zjevem, když vojín na pochodu náhle se zastavil, a vyňav svoje psací náčiní, psal ódy -- později nalezeny podobné úryvkyv helmách nebo pancéřích mrtvých. Co vykonalo v Evropě ku povzbuzení soucitu uprostřed hrůz válečných křesťanství, způsobila v Japonsku láska k hudbě7.4 a poesii. Pěstováním ušlechtilých citů seznáváme útrapy bližních. Skromnost a úslužnost, které jsou vzbuzeny úctou k citům bližního, tvoří kořen zdvořilosti.