Udatnost nebyla ctností, nepůsobila-li ruku v ruce se spravedlností. Confucius definuje ve svých "Analektech" udatnost tím, že dle svého zvyku staví opak udatnosti na pranýř. "Poznání dobra a nedbalost při konání jeho dokazuje nedostatek síly." Postavíme-li větu tuto v positivní smysl, zní: "Udatnost jest konání dobra". Vystaviti se všemožným nebezpečím, obětovati život a padnouti smrti v náruč -- to vše definujeme přes příliš často a neprávem udatností. A takovéto ukvapené jednání dochází zvláště ve válčení začasté souhlasu ano i chvály. Jinak jest tomu v předpisech rytířství. Smrt pro nečestnou příčinu byla "smrtí psa". "Vrhnouti se do vřavy válečné a zemříti bez důvodů, není hrdinstvím -- jest zbabělostí." Praví však princ Mito: "Ale pravou zmužilostí a hrdinstvím jest žíti, je-li spravedlivo žíti, a zemříti, je-li spravedlivo zemříti." Na západě známý rozdíl morální a fysické zmužilosti a udatnosti poznali jsme dávno. Vždyť každý mladík Samuraj znal co značí "velká udatnost" a "udatnost podlce".
Hrdinnost, síla, pevnost, neohroženost a zmužilost, tyto vlastnosti, které mladé povahy nejvíce lákají a které příkladem i výchovou mohou býti pěstovány, byly, správně řečeno, národními ctnostmi, o něž mládež naše záhy zápasila. Již u prsu matky slyšelo děcko příběhy válečného hrdinství. A pláče-li dítě bolestí, konejší je matka slovy: "Jaký jsi zbabělec! Kdo by plakal pro takou maličkost! Co bys dělal, kdyby ti byla v bitvě ruka useknuta? A co teprve, když bys byl nucen ku harakiri?"6.1 Všichni známe pathetickou sílu polovyhladovělého prince "ze Sendaje", který ku svému malému pážeti praví: "Vidíš ona malá ptáčata v hnízdě ? Jak otevírají své žluté zobáčky! A tamo přilétá jich matka, by je nakrmila. Jak radostně a šťastně pojídají! Ale pro Samuraje jest hanbou míti hlad, byť i měl prázdný žaludek." Ve vypravování a starých pohádkách našich chův slýchali přečasto anekdoty o udatnosti a síle.
Ale vypravování toto není jedinou methodou k výchově neohroženého a odvážného ducha. Rodiče dávají často dětem úlohy hrozně těžké, často i ukrutné, které veškeré odvahy dítěte vyžadují. Staré přísloví praví: "Medvědi hází svá mláďata se strání". Děti Samurajů zaváděny byly do hlubokých roklí trampot a nabádány ku pracem Sisifovým. Odepření potravy a vystavení zimě a mrazům bylo dobrým prostředkem, jímž děti útrapám zvykaly. Děti v nejútlejším mládí posílány byly do úplně jim cizích krajů, před východem slunce vstávaly, před snídaní ve čtení se zdokonalovaly a bosy i v krutých mrazech k učiteli chodily. Scházely se občas v malých hloučcích, ku příkladu v den "boha učení" a probděly celou noc předčítajíce střídavě. Návštěva hrůzných míst, popravišť, hřbitovů a domů, v nichž prý duchové řádili, byla nejmilejším ukrácením chvíle pro mladé Samuraje. V době, kdy stínání bylo veřejné, byli mladíci posíláni, by přítomni byli tomuto hroznému divadlu, a nuceni zanechati jisté znamení na hlavě popraveného na důkaz, že tam byli.
Tato výchova vzbudí v moderním pedagogu více hrůzy než sparťanské "tužení nervů" a snad i obavu, že výcvik tento byl brutální a že zničil všechny jemné city mladého srdce v zárodku. Studujme však dříve další učení Bušidy.