Mluvili jsme jen o několika věcech vynikajících nad řadu rytířských ctností, které samy o sobě stojí výše než hladina našeho národního života. Tak jako vycházející slunko nejprve nejvyšší temena hor barví růžovým nádechem a pak poznenáhlu vrhá své paprsky do údolí, tak nabyla soustava, která osvítila nejprve bojovné třídy, přívržence i v lidu. Demokracie povýší přirozeného knížete na vůdce, aristokracie vdechne lidu knížecího ducha. Ctnosti jsou právě tak nakažlivé jako neřesti. Žádná sociální třída není dosti silná k boji proti vzmáhajícímu se mravnímu vlivu.
Ať mluvíme již sebe více o vítězném pochodu anglosaské svobody, přece víme, že zřídka kdy dostalo se jí popudu z dola. Nebyla-li spíše dílem rytířů a "gentlemanů"? Zcela správně poznamenává Taine: "Tyto tři slabiky, používané za průplavem La Manche, podávají stručnou historii anglické společnosti". Náhled Taine-ův došel úplného potvrzení v učených studiích Gneistových o anglické ústavě. Demokracie může míti na to samouspokojivé odpovědi a tázati se: "Když Adam kopal a Eva předla, kdo byl gentlemanem!" Jest to velká škoda, že v ráji nežili gentlemani. První rodiče postrádali jich velmi a nepřítomnosti jich musili draze pykati. Kdyby tam bývali žili, byl by býval ráj nejen lépe ošetřován, ale byli by také zvěděli i bez oné nenapravitelné, smutné zkušenosti, že neposlušnost k Jehovovi byla nevěrou, hanbou, zradou a vzpourou.
Čím Japonsko bylo, vším vděčilo Samurajům. Ti byli nejen výkvětem národa, ale také jeho kořenem. Všechny dobré dary nebes přicházeli jejich prostřednictvím.
V nejrytířštějších dnech Evropy byli rytířové počtem jen malou částí obyvatelstva, ale jak Emerson praví: "V anglické literatuře polovina dramat a všechny novely od Sira Filipa Lidneye do Sira Waltera Scotta, malují tuto postavu (gentlemana)". Pišme místo Lidney a Scott Čikamatsu a Bakin a máme v jediné skořápce hlavní rysy japonské literatury.
Nesčíslná zařízení pro zábavu a poučení lidu, divadla, boudy povídkářů, sídla kněží, hudební povídky, novely, všechny volily příběhy Samurajů za hlavní thema svého vypravování. Rolníci, kteří seděli kol otevřeného ohně ve svých chatrčích, nebyli nikdy tak unaveni, aby nemohli znovu a znovu slyšeti o hrdinstvích Yošitsuné a věrného společníka jeho Benkei nebo o hrdinstvích udatných bratří Soga. Smaví chlapci poslouchali s otevřenými ústy až do chvíle, kdy poslední kus dřeva dohořel a poslední plamének ohně v popeli zanikl; srdce jejich plála dále, zanícena právě slyšenou povídkou. Prodavači a pomocníci shromáždili se po skončené denní práci a stáhnuvše "amado" (vnější okenice) naslouchali dlouho do nocí příběhům rytířů Nobunaga a Hidéyoši. Vypravovali, až spánek jejich znavené oči přemohl a ducha jejich zavedl od útrap za pultem do hrdinných bojů. Malé dítě, které sotva počalo běhati, šeptalo si již dobrodružství hrdinného Momotaró, dobyvatele kouzelného ostrova a zámku Onigašima. I dívky byly tak plny lásky k rytířským činům a ctnostem, že jako Desdemona dychtivě poslouchaly romance Samurajů.
Samuraj stal se miláčkem, "beau ideál" celé rasy. "Jako třešňový květ vládne na královském stolci mezi květy, tak povznesen jest mezi muži
[4]Samuraj," zpíval lid. Jsouc od kupectví vůbec vyloučena bojovná třída, nemohla obchodu pomáhati; ale nebylo žádné lidské činnosti, které by se nedostalo v jakémkoliv způsobu popudu od Bušidy. Duševní a morální Japonsko bylo buď přímo, buď nepřímo dílem rytířství.
Mr. Mallock dokazuje ve svojí poutavé knize "Aristocracy and Evolution" (Aristokracie a vývoj), na mnoha místech a velmi obratně, že "sociální vývoj pokud jest jiným úkonem než biologickým, může býti definován jako bezděčný výsledek záměrů velkých mužů" a dále, že historický pokrok je vzbuzen bojem, "ne mezi společností o život vůbec, ale bojem mezi malou částí společností o vedení, řízení, užívání a o většinu." Ať soudíme o správnosti tvrzení jeho cokoliv, přece zůstane výrok tento rolí, kterou Buši hraje v sociálním pokroku našeho císařství.
Jak duch Bušidy všechny sociální třídy proniká, viděti na jisté třídě mužů, známých pode jménem otoko-daké, přirozených to vůdců demokracie. Byli to silní hoši, každá píď jejich byla proniknuta hrdou mužskostí. Byli zároveň kazateli i strážci lidových práv a je následovala sta, ano tisíce duší, které týmž způsobem jako Samuraji Daimiům dobrovolně obětovali "tělo a život, majetek a pozemskou čest". Tito rození "mistrové" a za nimi nesmírný zástup hrdinných a prudkých dělníků, tvořili pevné hradby proti pýše a zlovolnostem "dvoumečové třídy".
Na tisícerý způsob prosakoval Bušido dolů ze sociální třídy, která jej stvořila, a účinkoval jako kvas na lid, sděliv všemu lidu mravní stanovisko. Učení rytířskosti, které začalo jako sláva elity, stalo se časem touhou a inspirací celého národa; a, jakkoli nemohl lid dosíci mravní výše vznešených oněch duší, přece konečně Yamato Damaší (Duše Japonska) vyjadřovala ducha lidu ostrovního království. Není-li náboženství ničím jiným než "mravností dotčenou citem", jak je Mathew Arnold definuje, pak má málo ethických soustav na název "náboženství" větší nároky než Bušido. Motoöri uvedl němý šepot lidu ve slova, zpívaje:
Ostrovy požehnaného Japonska!
Vašeho ducha Yamato
Cizinci chtěli zkoumati.
Pravím, sluncem prozářený vzduch vonných jiter
Moudře a sladce svým vánkem zachvívá třešňovým stromem.17.1
Ano, Sakura17.2 jest od staletí miláčkem našeho národa a symbolem naší povahy. Pozorujme výrazy, kterých pěvec užívá: Duch Yamato není krotkou, jemnou květinkou, roste divoce -- ve smyslu přirozeně -- jest půdě domorodý; svoje občasné vlastnosti může sdíleti s květy jiných zemí, ale v podstatě zůstane originelní květinou našeho podnebí. Ale jeho domov není jediným jeho nárokem na naši lásku. Jemnost a vznešenost jeho krásy mluví k naším esthetickým citům tak, jako nemůže žádná jiná květina mluviti. Nemůžeme sdíleti s Evropanem jeho obdiv růží; těm chybí jednoduchost našeho kvítka. A potom ony trny, které jsou pod krásou růže schovány, tuhost, s jakou na životu lpí, jako kdyby se smrti bránila a se strachem umírala a raději uschla na své větvi, než by předčasně opadala, její lesklé barvy a těžké vůně, to vše jsou vlastnosti, které jí ani trochu nečiní podobnou naší květině, jež neschovává žádnou dýku, žádný jed pod svojí krásou, která ráda loučí se na povel přírody s životem, jejíž barvy nikdy nekřičí a jejíž vůně neomamuje. Krása barvy a tvaru omezena jest jejím zjevem: jest pevným charakterem, kdežto vůně jest prchavá, etherická jako dech života. U každého náboženského obřadu hrají kadidlo a myrha důležitou úlohu. Něco duševního jest v jejich vůni. Když příjemná vůně Sakury oslazuje ranní vzduch a ranní slunko ozařuje nejprve ostrovy dálného východu, neznám mnoho citů, které působí více čisté radosti než toto vdechování kouzelného dne.
Je-li známo o samotném Tvůrci, že cítě příjemné vůně, pojal nové záměry (Gen. VIII. 21), lze nám se potom diviti, že sladká vůně třešňového květu láká celý národ z jeho malých chýší? Nehaňme jich, když údy jejich zapomenou na chvíli na práci a na námahu a srdce jejich na strasti a starosti. Po krátké této zábavě, po občerstveni sladkou vůní Sakury vrací se zpět do svých chýší s novými silami, s novou odhodlaností. Sakura jest tedy více než jedním druhem květu našeho národa!
Ale ani tento květ, tak sladký a rychle mizící, větrem lehce rozvátý a líbezné vůně šířící, jest hotov pro vždy zmizeti, může býti symbolem ducha Yamato? Jest Duše Japonska tak křehká a smrtelná?