Ženská polovina naší rasy16.1 byla někdy nazývána vzorem paradox, poněvadž viditelné činy její povahy sahají nad "arithmetické porozumění" mužů. Čínská značka miyó, která značí "tajemné" "nepoznatelné", skládá se ze dvou částí, z nichž prvá značí "mladý" a druhá "žena", poněvadž psychická kouzla a jemné city krásného pohlaví nedají se vysvětliti drsnou duševní povahou našeho pohlaví.
V Bušidově ideálu ženy jest však málo tajemného a jen zdánlivé paradoxon. Pravil jsem, že byly amazonkami, ale výrok ten jest jen z polovice pravdivý. Číňan označuje manželku ženou, držící koště v ruce. Ne snad, aby jím nad hlavou manžela hrozila, ani jako symbol čárů a kouzel, ale jen k vůli neškodnému účelu, ku kterému bylo koště vynalezeno. Nesuďte pohrdavě, že ono čínské slovo upomíná velice na práci čeledě. Anglické slovo Wife (weaver) a daughter (duhitar, milkmaid) činí totéž. Ani nemusíme činnost ženy na slova: Kilche, Kirche a Kinder obmezovati, jako německý císař, -- ale Bušidův ideál ženy byl přece jen velmi domácký. Tyto zdánlivé protivy domáckosti a amazonství jsou, jak seznáme, snadno spojitelny s učením rytířství.
Poněvadž Bušido byl naukou, která nejprve pro muže byla určena, nemohly býti ctnosti, které u ženy chválil, příliš jemné. Winckelmann praví, že "vznešená krása umění řeckého jest více mužská než ženská", a Lecky dokládá, že s morálním pojmem Řeků má se to právě tak jako s jejich uměním. Zrovna tak cení Bušido nejvíce ony ženy, které se zbavily "slabostí svého pohlaví a dokázaly hrdinnou sílu, která jest hodná nejsilnějšího a nejudatnějšího muže."16.2 Proto byly mladé dívky vychovávány, aby potlačovaly city, tužily nervy a zacházely se zbraní, zvláště ku zručnosti s mečem o dlouhém držadle, zvaném nagi-nata, tak, aby byly schopny za neočekávaných okolností muži pomoci. Ale hlavní důvod k tomuto cviku na poli bojovném nebyl k vůli upotřebení zbraně v boji; byl dvojí: osobní a domácí. Ženy, které neměly svého svrchovaného pána, tvořily vlastní ochrannou stráž. Se zbraní v ruce chránily osobní svatyně, s týmž zápalem, jako jejich muž svatyně svého pána. Domácí užitek jejího vojenského vzdělání spočíval ve výchově synů, jak po-známe později.
Šerm a podobná cvičení, kterých jen zřídka se dalo prakticky užíti, skýtala ženám zdravou protiváhu. Ale cvičení ta nebyla z důvodů zdravotních podporována; bylo-li třeba, mohla býti použita s výhodou. Když dívky naše dospěly let panenských, obdržely dýky Kai-ken (kapesní dýku), kterých mohly užiti jak na prsa nepřítele tak na prsa vlastní. Poslední stávalo se zhusta: a přec nechci příliš přísně souditi. Ani křesťané se svým odporem proti samovraždě nebudou odsuzovati Pelagii a Domninu, dvě samovražednice, které pro ctnost a čistotu svoji byly prohlášeny za svaté. Když japonská Virginia viděla čest svoji ohroženu, nečekala na meč svého otce. Vlastní její zbraň ležela stále na jejích prsou. Bylo by hanbou pro ni, kdyby neznala pravé cesty, jak spáchati samovraždu. Ač znala velmi málo z anatomie, přece věděla o místě, kde mohla si podříznouti krk. Věděla, jak si musí nohy svoje opaskem svázati, aby i po nejděsnějším zápase se smrtí tělo její bylo nalezeno v plné cudnosti a se srovnanými údy. Není toto opatření hodno křesťanské Perpetui nebo Vestálky Cornelie? Nedával bych zde tuto náhlou otázku, kdyby mylná domněnka zakládající se na zvyku při koupání a na jiných maličkostech netvrdila, že my studu neznáme.
Bylo by nesprávno, kdybych chtěl čtenářům říci, že naším nejvyšším
[4]ideálem u ženy je mužskost. Jsem dalek toho! Vědomosti a ušlechtilejší půvaby byly požadovány. Hudby, tance a literatury nebylo zanedbáváno. Několik nejlepších básní literatury naší vyjadřují ženské city. Opravdu, japonské ženy hrály důležitou úlohu v dějinách japonských "belles lettres". Tanci bylo vyučováno (mluvím o dcerách Samurajů a ne o Geiša16.3
), aby vše hranaté v jejich pohybu bylo obroušeno, aby naučily se hladkému chování. Hudbou měly osvěžovati otce a chotě v prázdných chvílích, nebylo jí tedy učeno k vůli technice, umění; účelem jejím bylo očistiti srdce, poněvadž se věřilo, že harmonie tónů není možná, není-li srdce hrajícího samo sebou v souladu. Zde vystupuje v popředí táž myšlenka jako při výchově jinochů, totiž, že vědomosti byly vždy podřízeny ceně morální. Jen tolik hudby a tance, aby dodaly životu půvabu a bystré mysli; ale nikdy proto, aby podporovaly ješitnost nebo výstřednosti. Sympathisuji s oním perským knížetem, který v jednom londýnském tanečním sále vyzván jsa, by tance se súčastnil, odpověděl krátce, že v jeho zemi k tomuto řemeslu mají zvláštní druh děvčat.
Vědomosti našich žen nebyly pro chloubu nebo společenské povznášení se. Byly domácí kratochvílí, a jestliže se ukazovaly ve společnosti, pak bylo to jen atributem domácí paní, jinými slovy, jen domácí povinností pohostinství. Domáckost řídila její vychování. Můžeme nestrachujíce se odporu říci, že vědomosti žen starého Japonska, ať již povahy bojovné nebo mírné, byly jen pro domácnost určeny, a ať již kamkoliv zasahovaly, neztratily nikdy krbu s očí. Ženy, aby zachránily čest a neporušenost, pracovaly, namáhaly a obětovaly se. Dnem i nocí zpívaly stále v tónech zároveň pevných i jemných, výbojných i žalostných, malým svým hnízdečkům. Jako dcera obětovala se žena otci, jako manželka manželi, jako matka synovi; od nejútlejšího mládí učila se sebezapírání. Celý její život byl sebezapíráním a obětí. Často bylo našemu pohlaví vyčítáno, že jsme drželi ženy v otroctví. Slyšel jsem jednou, že Sokrates byl nazván otrokem svého svědomí. Bylo-li otroctví jen poslušností nebo obětováním vlastní vůle, bylo otroctvím čestným. Sebeobětování ženy pro dobro domova a vlastní rodiny bylo tak dobrovolné a čestné, jako sebeobětování muže svému pánu a vlasti. Sebezapírání, bez kterého žádná životní otázka nemohla býti rozřešena, bylo nejen základem věrnosti u muže, ale i domáckosti u ženy. Žena byla právě tak málo otrokyní muže, jako ten otrokem vládce. Čtenáři moji nesmějí mne viniti z předsudku ve prospěch poddání se vůle. Přijímám z velké části názor, který s tak velkým věděním a tak hlubokým myšlením vyslovil a hájil filosof Hegel, že dějiny jsou odhalením a uskutečněním svobody. Jen jedno ještě bych rád vytknul, totiž, že celé učení Bušidy bylo tolik duchem sebeobětavosti prosáknuto, že bylo jí požadováno nejen od muže, ale i od ženy. Pokud tedy vliv Bušidy vládne, nebude naše společnost schopna přijati názory amerických zástupkyň ženských práv. Tyto hlásají: "Kdyby se jen všechny dcery Japonska chtěly odpříti starým zvykům!" Dosáhl by takový odpor úspěchu? Zlepšil by postavení ženy? Nahradila by práva, jichž by si takto dobyly, ztrátu jich pomilováníhodného temperamentu a útlocitu, které dnes jsou jejich dědictvím? Nenastal-li po ztrátě domáckosti u římských matrum otřes mravu, tak hrubý a surový, že sotva o něm lze mluviti? Mohly by nás americké reformátorky ujistiti, že vzepření se našich dcer jest pravým postupem, jakým se historický vývoj ubírati má? To jsou otázky vážné. Změny musí přijíti a přijdou také bez revoluce. Zatím pozorujme, zda postavení ženy pod Bušidem jest opravdu tak špatné, aby mohlo ospravedlniti vzpouru.
Slyšíme mnoho o nynějších poctách, které evropští rytíři skládali "Bohu a ženám" nad nesrovnalostí těchto pojmů zarděl by se Gibbon; Hallam nás tedy poučuje, že morálka rytířů byla velmi nízkou a že galantnost brala nedovolenou lásku v ochranu. O působení rytířstva na slabší pohlaví přemýšleli filosofové. Guizot tvrdil, že feudalismus a rytířství měly zdravý vliv, kdežto Spencer s velikou autoritou ujišťuje, že ve vojenském státě (a čím je feudalismus, ne-li vojenský?) postavení ženy je ponížené a že jen potom se může pozvednouti, obrátí-li se lid k průmyslu. Jest správná p. Guizotova nebo Spencerova theorie? Japonská moc válečná omezovala se na Samuraje a čítala skoro dva miliony duší. Nad ní stála vojenská šlechta -- Daimio a potom dvorní šlechta nebo Kugé; tito vyšší sybaritstí šlechtici byli bojovníky jen dle jména. Pod nimi stály massy obyčejného lidu, řemeslníci, obchodníci a rolníci, které se věnovaly užitečným pracem. Co Herbert Spencer staví za charakteristickou známku vojenského typu naší společnosti, omezuje se výhradně na Samuraje, kdežto typ průmyslový vztahuje se na lid, stojící nad a pod nimi. To jest zobrazeno postavením ženy -- v žádném stavu neměla méně volnosti než u Samurajů. Jest zvláštní, že čím nižší třída, ku příkladu malých řemeslníků, tím bylo rovnější postavení muže a ženy. U vyšší šlechty byl rozdíl práv obou pohlaví méně výrazný a zvláště proto, že tam bylo málo příležitostí, aby rozdíly obou pohlaví mohly do popředí vniknouti, neboť šlechtici byli doslovně zženštilí. Tak shodoval se výrok Spencerův se starým Japonskem. Co se týče Guizota, všichni, kteří četli jeho pojednání o feudální obci, budou se pamatovati, že mluví zvláště o šlechtě vyšší, tudíž o Daimio a Kugé.
Dopustil bych se veliké křivdy na historické správnosti, kdyby mým vlivem povstalo velmi nízké mínění o postavení žen pod Bušidem. Rád doznávám, že nebyly rovnoprávné s mužem, ale dokud nenaučíme se zcela přesně rozeznávati rozdíly a nerovnosti, bude na poli tom vždy dosti nedorozumění.
Pomysleme jen, v jak málo případech jsou muži mezi sebou rovni, ku př. u soudu nebo u voleb. Zajisté není nutno hádati se o rozdíl nebo rovnost pohlaví. Praví-li americké prohlášení neodvislosti, že všichni lidé jsou stejně stvořeni, nevztahoval se výrok ten na jejích duševní a tělesné schopnosti; opakuje jen to, co vyslovil Ulpian před tak dávnou dobou, že totiž před zákonem všichni lidé jsou si rovni. Zákonná práva byla v případě tom měrou rovnosti. Kdyby byl zákon jedinou měrou, dle které by se postavení ženy ve společnosti měřiti mohlo, mohlo by se lehce posouditi, kde žena stojí, tak jako podati její váhu v librách a uncích. Ale otázka zní: Jest to správné stanovisko posuzovati společenské relativní postavení obou pohlaví? Jest správné a postačitelné porovnávati postavení muže a ženy a jako cenu stříbra a zlata v poměru číselně je udávati? Tato srovnávací methoda vylučuje z úvahy nejdůležitější druh ceny, kterou lidská bytost má, totiž cenu vnitřní. Vzhledem na tisíce různých požadavků, které jsou nutná ku štěstí a spokojenosti obou pohlaví, musí stanovisko, ze kterého relativní postavení měřiti chceme, býti složené povahy. Bušido znal své vlastni stanovisko, a to bylo binomialní. Hleděl seznati cenu ženy nejen v poli, ale i u domácího krbu. Tam platila za málo, zde za mnoho. Jak s ní zacházeti, to řídilo se dle dvojité této míry i jako sociálně politická jednotka znamenala málo, jako manželka a matka byla předmětem největší úcty a lásky. Proč byly v bojovném kmeni Římanů matrony tak ctěny? Nebylo to proto, že byly "matronami", matkami? Muži skláněli se před nimi jen jako před matkami, ne jako před vojevůdkyněmi něbo zákonodárkyněmi. Tak jest tomu také u nás. Zatím co otcové a manželé byli v poli, leželo břímě vlády nad domácností zcela na bedrech žen. Výchova a ochrana dětí byla jim svěřována. Vojenská cvičení ženy, o nichž jsem předem mluvil, sloužila hlavně k tomu, aby nabyly schopností ku vzorné výchově dětí způsobem racionelním.
Poznamenal jsem, že mezi špatné informovanými cizinci panuje mylná idea, že ženami opovrhujeme, poněvadž jmenujeme v japonštině často manželku "svojí selskou ženou". Ale názvy jako: "můj hloupý otec", "můj nestydatý syn", "mé nejapné já", jsou něčím obyčejným. Není-li odpověď tato dosti jasná?
Zdá se mi, že naše idea manželského spojení ještě dále dosahuje než u tak zvaného křesťanského spojení. "Muž a žena mají býti jedním tělem", individualism Evropana nemůže zbaviti se myšlenky, že muž a žena jsou dvě osoby. Hádají-li se spolu, mají zvláštní práva, žijí-li v lásce, pak dávají si všemožná, hrozně směšná lichotivá jména. Našemu uchu jest to divné, mluví-li manžel s nějakou třetí osobou láskyplně, s něhou a nevím jak ještě, o své lepší nebo horší polovici. Dokazuje to dobré vychování, mluvíme-li sami o sobě těmito výrazy? Věříme, že chválíce ženu, chválíme část svojí vlastní osoby a samochvála platí u nás a myslím, že také u všech křesťanských národů, velmi mírně jen posouzeno, za znamení špatného vychování. Dovolil jsem si v této části trochu vybočiti ze svojí cesty, abych jen pokud možno vysvětlil ono zdvořilé snižování žen v řečích Samurajů, které bylo tak všeobecné.
Teutonské rasy počaly kmenový život s pověrčivou úctou ku krásnému pohlaví (ač nyní to v Německu pomíjí) a Američani začali sociální život uvědomivše si číselný nedostatek žen16.4 (a obávám se, čím více jich přibývá, tím více nyní pozbývají oné vážnosti, jíž jejich matky se těšily); úcta, kterou muž vůči ženě cítí, byla v západní civilisaci ohniskem morálky. Ale v bojovné ethice Bušidy byla hledána jinde hranice, která dělí dobro od zla. Hranice tato splývala s linií povinnosti, která poutala člověka na vlastní jeho božskou duši a na duši pěti příbuzenstev, o nichž jsem z počátku již promluvil. Z těchto seznámil jsem čtenáře zvláště s věrností a poměrem mezi muži; mezi vazalem a pánem. O ostatních mluvil jsem jen při příležitosti, poněvadž nejsou jen charakteristikou samého Bušidy. Zakládajíce se na přirozené náklonnosti, jsou společný všemu člověčenstvu vůbec. Ale jest překvapující, že ctnosti a učení obsažené v předpisech rytířství neomezují se na vojenské třídy. Proto pozorujme nyní vliv Bušidy na národ.