"Meč jest duší Samuraje," praví přísloví, které učinilo meč zosobněnou silou a zmužilostí. Když Mohamed tvrdil, že meč jest klíčem "k nebi a zemi", vyslovil touto větou japonský cit. Obecný lid měl dosti příčin obávati se meče, a hošík Samurajův učil se jím záhy mávati. Pro něho byla nezapomenutelná chvíle, kdy maje pět let, oblečen v kroj Samurajů, byl postaven na Goban15.1 a do práv a povinností vojínů tím zasvěcen, že za pas zastrčen mu místo malé dýky jeho, s níž až do chvíle této si hrával, skutečný meč Samuraje. Po prvé této ceremonii "adoptia perarma" nespatřil ho nikdo mimo otcovský dům bez tohoto odznaku jeho stavu, třeba že pro všední den byl pravý meč nahrazen jen dřevěným a pozlaceným. Ne mnoho roků uplyne a stále nosí pravou, ač tupou ocel, -- napodobené zbraně zahozeny jsou do kouta, -- a s radostí spěchá ven, by zkusil ocel nově vymožené zbraně na dřevě i kamení. Když byl v patnácti letech za muže prohlášen a tím stal se úplně neodvislý, dostal zbraň, která byla ku každé práci dosti ostrá. Pouhé nošení tohoto nebezpečného nástroje vyvolávalo cit důstojnosti a zodpovědnosti. "Nenosí meče nadarmo." "Co za pasem nosí, jest symbolem toho, co sídlí v duši a srdci jeho -- věrnosti a cti." Oba meče, kratší i delší, dle délky zvané Daito a Šoto, nebo Katana a Wakizaši, neopustí nikdy jeho boku. Doma trůní na nejnádhernějším místě ve studovně nebo obývacím pokoji a v noci leží těsně u jeho hlavy. Jsou milovány jako stálí jeho společníci a dostávají jména miláčků. Jsou uctívány, téměř zbožňovány. Otec dějin vypráví, že Scythové obětovali meči. Mnohý chrám a mnohá rodina v Japonsku povznesla meč za předmět uctívání. I nepatrná dýka byla ctěna a každá pohana její platila za pohanu osobní. Běda tomu, kdo by šlápnul na meč ležící na zemi!
Předmět tak cenný nemohl na dlouho ujíti pozornosti a zručnosti umělců ani ješitnosti majitelů, zvláště ne v době míru, kdy bylo ho opotřebováno tak málo, jako berly biskupské nebo žezla panovníkova. Nejcennější kůže nebo hedvábí byly zpracovány v pochvu, stříbro a zlato v rukověť; lak rozmanitých odstínů a barev na pochvu natírán a to vše odejmulo hrozné oné zbrani její hrůzu. Ale přece bylo to jen hračkou u porovnání s ocelí vlastní.
Výrobce mečů byl umělcem, nadaným umělcem, dílna jeho svatyní. Denně počínal práci svoji modlitbou a očistky, neboť jak pořekadlo pravilo: "vložil duši svoji v kování a kalení ocele". Každý ráz kladiva, každé zasyčení vody, do níž byla ocel ku kalení ponořena, každý tah mečem po brusu byl náboženským obřadem nemalé důležitosti. Byl to duch mistra nebo ochranného boha, který vdechl našemu meči tak děsné kouzlo? Jako vzorné dílo umělce vzdoroval soupeřům svým z Toleda a Damašku -- byl něčím více, než tím, co umění z něho učinilo! Studená ocel jeho, která zářila ve světle modrými paprsky, jeho neobyčejné ostří vzbudí v nás smíšené pocity síly, krásy a hrůzy. -- Poněvadž byl vždy po ruce, stal se velikým lákadlem ku zneužití. Přečasto vyjela ocel z pochvy. Ano, přečasto byla tak zneužita, že ostří její bylo zkoušeno na krku nevinného občana.
Otázka, která nás nyní bude zajímati, zní: Ospravedlňuje-li Bušido neoprávněné užívání zbraně? Odpověď jest jen jedna: Nikoliv! Zrovna tak, jak cenil si Bušido správné užívání, nenáviděl zneužití. Kdo při příležitostech malicherných zbraně tasil; byl buď zbabělec nebo chlubil. Muž, který se dovedl ovládati, znal pravý čas, kdy zbraně užiti -- a takový čas vyskytl se zřídka. Poslyšme, co pravil hrabě Katsu, který žil v nejdivějším období naší historie, kdy vražda, samovražda a ostatní krvavé věci byly na denním pořádku. Byl nadán duchem diktátorským a mnoho útoků bylo na jeho život podniknuto; ale on nikdy neposkvrnil meče svého krví. Když jedenkráte vypravoval několik vzpomínek ze života svému příteli, pravil svým zvláštním, příjemným způsobem: "Nemiluji zabíjení lidí a nezabil jsem také dosud nikoho. Propustil jsem všechny, jichž hlava měla býti sražena. Jeden můj přítel pravil mi kdysi: 'Nezabíjíš dosti. Což nejíš ani pepře, ani vaječníku? Věru někteří lidé nejsou lepší!' Ale víš-li, že chlapík ten sám byl zabit? Snad unikl jsem smrti jen proto, že jsem sám nikoho nezabil. Ocel meče mého seděla tak pevně v pochvě, že jsem ji mohl jen s velikou obtíží vytáhnouti. Odhodlal jsem se nikoho nebíti, byť i mne samého bili. Ano, jsou někteří lidé, kteří jako blechy a komáři štípají, ale to jest také vše. Nebezpečné to není!" To jsou slova muže, jehož Bušidova výchova byla v ohnivé peci zkoušena. Známé pravidlo: "Býti bit, znamená vítězství," praví, že není nejlépe napadnouti dorážejícího nepřítele a "nejlépe dobyté vítězství jest ono, při němž netekla krev." Podobná pravidla dokazují, že nejvyšším ideálem rytířství byl mír.
Škoda jen, že hlásati tento vznešený ideál bylo ponecháváno jen kněžím a učitelům mravů, zatímco Samuraj bojoval za uplatnění a povznešení bojovnosti. V tom došli Samuraji tak daleko, že také ideálům ženství dávali amazonský nátěr. Za příležitosti té mohu snad věnovati několik řádků, abych popsal čtenáři, jak vypadala naše výchova žen.