O první z nich, samovraždě, známé pode jménem hara-kiri (druhá nazývána jest kataki-uči) psali více nebo méně podrobně mnozí cizí spisovatelé. Promluvím o samovraždě, ale připomínám, že toto pozorování obracím jen na seppuku nebo kappuku, obecně pode jménem hara-kiri (které značí doslovně rozpárání spodní části trupu) známé. "Jak hrozné! Rozpárati si život!" Slyším, že volají ti, jimž toto jméno jest nové. Ale pro nás obsahuje příklady nejušlechtilejších skutků a nejpohnutlivějších slavností -- není nám proto odporné, tím méně směšné. Přetvořená síla ctnosti, velikosti a jemnosti jest tak zvláštní, že i nejnižší způsob smrti stává se vznešeným a symbolem života nového -- jinak by bylo znamení, které Constantin spatřil, svět nepokořilo!
Seppuku ztratilo v myslích našich nádech hrůzy; neboť volba části těla založena byla na staré anatomické myšlence, která předpokládala, že toto místo jest sídlem duše a zdrojem myšlenek. Když Mojžíš psal, že "Josefovy vnitřnosti po bratru jeho toužily," nebo když David prosil Pána, by "vnitřnosti nezapomněl", nebo když Isaiáš, Jeremiáš a jiní staří proroci mluvili o "znění" nebo "nepokoji" vnitřností, pak měli zajisté totéž přesvědčení, které žije dodnes v Japonsku -- že duše přebývá v životě.
Výraz hara14.1 byl srozumitelnější než řecké phren nebo thumos a nejen Japonci, ale i Helénové věřili, že v této části těla sídlí duše. Podobné domněnky neshledáme jen výhradně u národů starých. Francouzové používají do dnešního dne anatomicky nesrozumitelného, ale psychicky významného slova "ventre". Podobně značí slovo "entrailles" cit a soucit. Domněnka tato není jen holou pověrou a vědecky jest správnější než domněnka, že srdce jest sídlem všech citů. Moderní lékaři nervů mluví o pelvickém mozku, náležejícím ku životu; označují tímto jménem sympathetické části nervů, které každý psychický čin silně napíná. Připustíme-li tento názor duševní fysiologie, pak není těžké utvořiti si pojem o seppuku. "Chci otevříti sídlo své duše a ukázati, v jakém stavu jest. Pohleď sám, je-li čista či poskvrněna."
Nechci, aby mi bylo vyčítáno, že chci samovraždu ospravedlniti z náboženského nebo mravního ohledu. Vysoký pojem cti ospravedlnil dostatečně každého samovraha. Tak mnohý samovrah souhlasil s Garthem, který pravil
"Když čest jest ztracena, smrt jest osvobozením.a s úsměvem na rtech obětoval duši svoji zapomenutí. Smrt ve spojení s čestnou otázkou byla Bušidem uznávána za klíč ku rozřešení tak mnoha zamotaných problémů. Přirozená smrt zdála se proto Samurajům příliš prostou a nepřáli si jí. Odvážím se i tvrditi, že někteří dobří křesťané, jsou-li jen počestní, doznají, že vznešený klid, s jakým Cato, Brutus, Petronius a mnoho jiných mužů starého věku přetnuli svoji životní dráhu, naplňuje je podivením, ne-li positivním úžasem.
Smrt jest jen bezpečným útulkem proti infamii."
Není to příliš odvážné tvrzení, že smrt prvního filosofa byla částečně samovraždou? Žáci jeho vypráví zcela podrobně, s jakou oddanností jejich učitel podrobil se rozsudku státu, o němž přece věděl, že jest mravně pochybný, a ač mu byl útěk umožněn, přece vzav podaný mu kalich jedu a pošeptav své díkůvzdání, vypil jeho obsah! Nenalezneme v tomto skutku akt obětování sebe sama? Vždyť v případě našem neexistoval žádný fysický odpor, jako jest tomu při popravě. Rozsudek soudce musil však vzbuditi odpor -- znělť: "Vlastní rukou musíš zemříti!" Neznamená-li samovražda nic více než smrt vlastní rukou, pak spáchal Sokrates skutečnou samovraždu; ale nikdo nemůže kárati jej z činu toho. Platon, který pokládal samovraždu za nemrav, nikdy se neopovážil tvrditi, že učitel jeho byl samovrahem.
Snad porozumí čtenářové moji nyní, že ani seppuku nebylo sprostou samovraždou. Bylo zákonným a obřadným nařízením. Bylo vynálezem středověku, činem, kterým vojíni trpěli za své přestupky, pohaně se vyhnuli, své přátele osvobodili, nebo upřímnost svoji dokázali. Bylo-li zákonitým trestem, pak bylo vykonáno s patřičnou důstojností. Byl to jemný způsob samovraždy a nikdo nemohl je podniknouti, kdo nebyl ovládán zcela klidnou chladností; jen proto bylo zvláště pro Bušidu cenné.
Zajímavost antikvity sama přivedla by mne ku popisu této staré ceremonie. Ale spisovatel mnohem schopnější, jehož kniha dnešního času není mnoho čtena, popsal tuto ceremonii dle vlastní zkušenosti; proto chci uvésti jeho popis. Mitford ve své knize "Vypravování ze starého Japonska" podává nejprve překlad pojednání o seppuku z jednoho z nejstarších rukopisů a potom vypravuje svoji vlastní zkušenost:
"Byli jsme (sedm cizích zástupců) vyzváni japonskými svědky, bychom se odebrali do hondo, hlavní síně chrámové, kdež ceremonie tato měla se odbývati. Scéna byla nadmíru dojemná. Veliká místnost, s vysokými dřevěnými sloupy podepřeným stropem, byla jevištěm. Od stropu viselo množství oněch obrovských pozlacených lamp, které vídáme v hudhistických svatyních. Před hlavním oltářem, jehož podlaha, novými rohožemi pokrytá, byla o něco málo zvýšena, ležela pokrývka z šarlatově červené plstě. Velké svíce postavené ve stejných vzdálenostech od sebe zářily mdlým, tajemným světlem, tak že jsme v tomto položení mohli všechno pozorovati. Oněch sedm Japonských svědků zasedlo na levé straně pódia, kdežto my, svědkové cizí, na pravou stranu. Mimo nás nebyl nikdo divákem."
"Po několika minutách trapného čekání vstoupil do místnosti Taki Zenzaburo, silný, as dvaatřicet roků starý muž, tahů velmi ušlechtilých. Byl oděn v slavnostní háv, na kterém byla připevněna zvláštní konopná křídla, jako na hávu užívaném při slavnostech. Doprovázel jej Kaišaku a tři důstojníci, oblečení v žimbaori, slavnostní vojenský kabátec. Připomínám, že slovo Kaišaku nemíní našeho kata. Úřad ten jest zastupován šlechticem. Ve mnoha případech vezme na se úřad ten přítel nebo příbuzný odsouzeného. Zde byl kaišakem žák Taki Zenzaburův, kteréhož přátelé odsouzeného vyvolili se zřetelem na jeho zručnost v šermu."
"S Kaišakem po pravici kráčel Taki Zenzaburo pomalu k japonským svědkům, poklonil se před nimi a pozdravil potom cizí zástupce týmž způsobem, ba spíše mnohem zdvořileji. S obou stran byl pozdrav slavnostně opětován. Pomalu a důstojně vystoupil potom odsouzenec na pódium, poklonil se dvakráte velmi hluboce před oltářem a posadil se14.2 na ono plstěné prostěradlo tak, že byl zády obrácen ku oltáři. Kaišaku byl po pravé straně jeho. Jeden z oněch tří důstojníků vystoupil v popředí nesa podstavec, jakého užívá se k obětem chrámovým; na podstavci tom ležel v papíře zabalený wakizaši, japonský krátký meč (nebo dýka), jehož ostří i špička jsou jako břitva nabroušeny. Podal je, pokleknuv dříve, odsouzenému, který přijal tento meč s poklonou, oběma rukama nad hlavu pozvednul a potom před sebe položil."
"Po druhém, hlubokém úklonu pravil Taki Zenzaburo hlasem, který prozrazoval tolik pohnutí a zdráhání jako hlas muže, který skládá trapné přiznání, ale bez pohnutí jediné žilky v obličeji:"
"Já, já sám dal jsem nezákonitým způsobem rozkaz ku střelbě na cizince v Kobe a nařídil jsem střelbu i potom, když tito chtěli utéci. Za zločin tento rozpářu nyní svůj život a prosím všechny přítomné, by poctili mne svým svědectvím."
"Mluvčí pokloniv se ještě jednou, spustil svůj vrchní šat dolů až po pás a seděl takto po boky obnažen. Pečlivě zastrčil potom dle starého zvyku rukávy obleku svého pod kolena, aby znemožnil pád těla na zad; urozený Japonec umíraje musí padati v před. Klidně a jistě vzal do ruky dýku, která ležela až dosud před ním, pozoroval ji zamyšlen, ba skoro lásky plným zrakem, ještě jednou hleděl sebrati všechny myšlenky a potom vrazil dýku tu hluboko pod pasem do levé strany těla, táhnul jí pomalu ku straně pravé a obrátiv ji potom v ráně, učinil krátký řez směrem nahoru. V této hrozné chvíli nepohnul ani žilkou v obličeji. Když dýku z rány vytáhnul, uklonil se ku předu a natáhl krk; nyní teprve vystoupila známka bolesti na jeho obličej, ač neprozradil bolest ni jediným vzdechem. V okamžiku tomto vyskočil Kaišaku, který dosud vedle odsouzence klečel a každý pohyb jeho ostře pozoroval, a mávnul mečem nad jeho hlavou -- ozvala se těžká rána a hlomozný pád -- jediným tnutím oddělil hlavu od těla."
"Nastalo hrobové ticho, přerušované jen odporným klokotáním krve prýštící se z bezhlavého těla. které ještě před minutou bylo udatným rytířem. Bylo to hrozné!"
"Kaišaku poklonil se, otřel svůj meč kusem papíru, který měl k tomu účeli připravený a odešel s pódia. Krví potřísněná dýka byla odnesena jakožto krvavý důkaz popravy. Oba zástupcové Mikáda opustili nyní svá místa, přešli ku místům cizích zástupců a volali nás ku svědectví, že ortel smrti nad Taki Zenzaburem byl věrně proveden. Ceremonie byla skončena, a my opustili svatyni."
Takovéto oslavování seppuku nebylo samozřejmé malým pokušením ku častému jeho provádění. Z příčin zcela nerozumných, a z příčin, které nezasluhovaly smrti, vrhali se horkokrevní mužové smrti v náruč jako mouchy do ohně. Pochybné a nejasné motivy hnaly více Samurajů k tomuto činu než jeptišek k vratům klášterním. Život byl laciný -- laciný u porovnání k ceně cti. Nejsmutnější bylo, že čest, která byla takřka vždy v ažiu, nebyla zlatem ryzím, nýbrž často s kovy pochybné ceny smíšeným. Snad žádný z kruhů Danteova "Pekla" nebude se moci honositi tolika japonskými členy, jako kruh sedmý, kterému Dante přiřknul oběti samovraždy.
A přece bylo pro Samuraje zbabělstvím vyhledávati smrt. Bojovník, který boj za bojem prohrál, z luk do hor a z lesů do jeskyni byl pronásledován, až konečně v dutém stromě našel ochrany, jehož meč byl otupen bojem a šípy vystříleny -- nevrhl-li se nejšlechetnější Říman v okolnostech podobných po bitvě u Filippi na vlastní svůj meč? -- považoval za zbabělost zemříti; naopak, hleděl se pevností, rovnou vytrvalosti křesťanských mučedníků, k následujícímu impromptu vzmužiti:
Poďjte! pojďte ještě a vždy,
vy hrozní zármutkové a hrozné strasti
a hromaďte se na mojí přetížené šíji,
by nemohlo se mi nedostávati důkazů síly,
která ještě zůstává ve mně.
To bylo učení Bušidy. -- Snášeti všechno protivné a nepřátelské s trpělivostí a čistým svědomím; neboť Mencius14.3 učil: "Chce-li nebe někomu svěřiti vysoký úřad, posiluje ducha jeho útrapami a nervy i kosti jeho prací; vystaví tělo jeho hladu a vžene ho do nejkrutší bídy; ničí všechno jeho podnikání. Tak nabádá jeho ducha, sílí jeho povahu a odpomáhá jeho nepřístupnosti." Pravou ctí jest plniti rozkazy nebe a žádná smrt utrpěná při podnikání tom není nečestná, kdežto smrt, pomocí které chceme se poslání nebes vyhnouti, jest pravou zbabělostí. V pozoruhodné knize Religio Medici, kterou napsal Sir Thomas Browne, jest místo, které vyjadřuje totéž, co v našem učení tak často slyšíme. Zní: "Jest to opravdu hrdinné opovrhovati smrtí; ale je-li život hroznější než smrt, pak dále žíti jest největším hrdinstvím." To jest jeden z přemnoha příkladů, které slouží za důkaz shody různých druhů lidí -- ač se činí tak pilné pokusy, učiniti co možná největší rozdíl mezi pohany a křesťany, mezi východem a západem.
Seznali jsme tedy, že v Bušidu zařízení samovraždy není nerozumné nebo barbarské, jak nám je neužívání zařízení tohoto zprvu ukazovalo. Nyní pozorujme však sesterský zákon -- zákon msty, a seznáme, že i tento má jemnější rysy. Doufám, že mohu zařízení toto vysvětliti jen několika slovy, protože zařízení podobné vládne u všech národů a poněvadž není dosud tak zastaralé, jak jest patrno z častých soubojů a amerických lynčů. Nevyzval-li před málo lety jistý americký setník Esterhazyho na souboj, by pomstil křivdy spáchané na Dreyfusovi? Mezi divokým kmenem, který nezná sňatku, není porušení manželské věrnosti žádným hříchem a jen žárlivost milovníka drží ženu na uzdě. Podobně za časů, kdy trestní zákon nebyl znám, nebyla ani vražda zločinem, a jen bdělá pomsta příbuzných zavražděného udržovala sociální pořádek. "Co jest nejhezčí věcí na světě?" pravil Osiris ku Horuovi. Odpověď zněla: "Pomsta bezpráví spáchaných na rodičích," a Japonec by přidal: "a pomsta bezpráví spáchaného na pánu."
Pomsta dává zadostiučinění citu spravedlnosti. Mstitel uvažuje: "Otec můj nezasluhoval smrti; dopustil se tudíž jeho vrah velkého bezpráví. A kdyby můj otec nyní žil, zajisté by podobného bezpráví neschvaloval -- nebe samo nenávidí pachatele. Jest tudíž vůlí mého otce, jest vůlí nebe, aby pachatel upustil od dalších činů. Musí zemříti moji rukou: já jsem z masa a krve svého otce, jehož krev prolil; musím také já proliti krev jeho. Totéž nebe nesmí se klenouti nad zločincem oním a nade mnou." Tato úvaha jest velmi jednoduchá a dětská, ale dokazuje přece vyvinutý smysl pro spravedlnost. "Oko za oko, zub za zub." Náš pocit pomsty jest jako naše mathematická schopnost. Pokud obé části rovnice se neshodují, nemůžeme zapomenouti, že musí býti ještě něco vykonáno. Ve starém židovství, které věřilo ve mstivého boha, nebo v myšlénce Řeků, kde existovala mstivá Nemesis, mohla býti pomsta svěřena rukoum nadpozemským; rozum však dal Bušidovi instituci pomsty, druh ethického soudu spravedlnosti, pomocí kterého může lid souditi to, co nemožno rozsouditi právnímu soudu. Pán čtyřiceti sedmi Ronin byl odsouzen k smrti; neznal vyššího soudu, ku kterému by se byl mohl odvolati. Jeho věrní přívrženci uchýlili se ku pomstě: to jest tomu vyššímu soudci a byli potom sami zákonem odsouzeni: ale rozsudek lidu zní opačně a vzpomínka na ně jest dosud tak čerstvá jako květiny na jejich hrobech v Sengakuži.
Ač Lao-tse učil, že máme urážky odpláceti dobrodiním, přece silněji zněl hlas Confuciův: učil, že bezpráví má býti spravedlností odplaceno -- a pomsta byla jen tehdy spravedlivá, když byla spáchána za naše pány a dobrodince. Pohana vlastní osoby včetně urážek vlastní ženy a dětí měla býti trpělivě snášena a odpuštěna. Samuraj mohl proto cítiti sympatie ku přísaze Hannibalově pomstiti bezpráví spáchané na jeho vlasti, ale zajisté bude opovrhovati Jamesem Hamiltonem, který vzal do opasku hrst hlíny s hrobu svojí ženy, aby byl stále ponoukán ku pomste na Regentu Murrayovi. Obě instituce, samovražda i pomsta, pozbyly svého "raison d'etre", když byl trestní zákon ve známost uveden. Nyní neslyšíme již ničeho o romantických příbězích hrdinného děvčete, které v přestrojení sleduje stopu vraha svého otce. Nejsme již svědky rodinných dramat vyvolaných vendettou. Rytířské potulky Miyamoto Musaši jsou nám starou bájí. Přísně zorganisovaná policie místo pohaněné strany zločince vypátrá a zákon vykoná spravedlnost. Celý stát, celá společnost dává upjatě pozor, aby každé bezpráví došlo náležitého potrestání. Cit spravedlnosti jest uspokojen a nepotřebujeme již Kataké-uči. Kdyby slovo toto bylo znamenalo to, co jeden bohoslovec Nové Anglie v něm vycítil, totiž "hlad srdce, které živí se nadějí, hlad tento krví oběti utišiti," nebyly by trestní zákony tak rychle učinily pomstě přítrž.
O seppuku slyšíme ještě občas, ač nemá žádné zákonem oprávněné existence; a obávám se, že budeme o něm tak dlouho slyšeti, dokud lid náš na minulost nezapomene. Mnohé bezbolestné a časem spořivé methody samovraždy budou zajisté přijaty, neboť kandidáti samovraždy rozšiřují se strašně rychle po celém světě, ale professor Morselli musí pro seppuku nalézti mezi nimi čestné místo. On podporuje mínění, že můžeme pokládati samovraždu, spojenou s dlouhými bolestmi a zoufalým bojem se smrtí v 99 případech ze 100 za čin ducha, který jest rozrušen fanatismem, pomateností nebo chorobným podrážděním14.4. Ale normální seppuku nemá s fanatismem ani poblázněním nebo rozčilením nic společného. Ku provedení jeho jest třeba největší chladnokrevnosti. Z obou druhů, v něž Dr. Strahan samovraždy rozděluje, racionelní a irracionelní, jest seppuku nejlepším příkladem prvého.
Z obou krvavých zřízení, podobně jako z všeobecného sestavení Bušidy lze lehce poznati, že meč hrál největší úlohu v jejich životě.