Sebeovládání jest vlastnost, která se všeobecně na Samurajích vyžadovala.
Výchova síly, která snášela bolest bez hlesu, a učení zdvořilosti, které zapovídalo kaliti radost bližního vlastními strastmi, spojily se k výchově stoické povahy a daly vznik zvláštnímu charakteristickému rysu domnělé stoické nevšímavosti. Pravím domnělé nevšímavosti, poněvadž nevěřím, že by pravý stoicism mohl se státi charakteristickou vlastností celého národa, a dále proto, že některé z našich národních zvyků a obyčejů budou se zdáti cizímu pozorovateli tvrdošíjné. A přece jsme jemným dojmům tak přístupni, jako kterýkoliv jiný národ pod sluncem.
Myslím skoro, že v jednom smyslu cítíme více než národové ostatní, ano, myslím, že dvojnásob tolik, poněvadž pouhý pokus potlačiti přirozené city jest útrapou. Představme si hochy i děvčata vychované v zápovědi prozraditi a ulehčiti svým citům jedinou jen slzou; -- a stojíme zajisté před fysiologickou otázkou, zda tato námaha nervy otupuje nebo činí-li je citlivější?
Pro Samuraje bylo nečestno prozraditi obličejem duševní rozrušení. "Neukáže známku radosti nebo zloby" bylo ustáleným pořekadlem na označení velkého charakteru. Nejpřirozenější city byly pod přísnou kontrolou. Otec směl syna svého obejmouti jen na úkor své důstojnosti a manžel nepolíbil nikdy manželku u přítomnosti jiných osob, ač v domácnosti mohl leccos činiti. Trochu pravdy jest v poznámce jednoho duchaplného mladíka: "Evropští manželé líbají své ženy ve veřejnosti a bijí je doma, japonský manžel bije ženu svoji na veřejnosti, ale doma ji líbá."
Klid a stálost chování nebylo dovoleno žádnou náruživostí přivésti z rovnováhy. Myslím dosud na jednu scénu z Čínské války. Jistý pluk měl opustiti město a nesčetný zástup lidu nahrnul se do nádraží, aby poslední "s Bohem" dal svému pluku a svému generálu. Američan jeden čekal chtěje býti svědkem bouřlivé scény, poněvadž národ byl na nejvyšší stupeň rozčilen a otcové, matky, ženy a nevěsty vojínů byly v zástupu. Ale jaké bylo jeho zklamání! Když bylo dáno znamení k odjezdu a vlak se hnul, obnažili tisícové svoje hlavy a ukláněli se ku úctyplnému "s Bohem" -- žádný kapesník nezavál, žádné slovo se neozvalo a jen velmi citlivé ucho dovedlo vypozorovati zástupem jemný, sotva slyšitelný vzlykot. V domácím životě totéž. Znám otce, který prostál noci za dveřmi ložnice nemocného syna svého a vzdechu jeho naslouchal tona ve strachu, by nebyl při této známce otcovské slabosti postižen. Znám matku, která ve svojí poslední hodince nepovolala k svému loži jediného syna jen proto, aby nebyl rušen ve studiích. Naše dějiny i každodenní náš život jsou plny příkladů heroických matek, které bez rozmýšlení lze přirovnati ku pohnutlivým postavám z Plutarcha. Mezi našimi rolníky nalezl by zajisté MacLaren tak mnohou Margaret Howe.
Tato sebevláda jest vinna zdlouhavým rozvojem křesťanské církve v Japonsku13.1. Když muž anebo žena jsou duševně nejhlouběji uraženi, jest první pudovou snahou jejich cit tento tiše potlačiti. Jen v málo případech uvolní nepřekonatelný duch jazyk, máme-li výmluvnost pravdivosti a horlivosti. Pro japonské ucho jest to opravdu nesnesitelno slyšeti jak nejsvatější slova a nejtajnější city srdce spletené v pestrou povídačku, jsou vrhány před pestré posluchačstvo. "Necítíš, že základ duše tvé žije jemnými myšlenkami? Nyní jest čas, aby klíčila semena. Neruš jich svojí řečí; nech je o samotě, pokojně a skrytě pracovati," píše mladý jeden Samuraj do svého deníku.
Odívá-li kdo nejtajnější myšlenky a city, zvláště city náboženské, v artikulovaná slova, jest to pro nás neklamným znamením, že city ty nejsou ani hluboké ani upřímné. Národní přísloví naše praví: "Granátovým jablkem jest ten, kdo pouhým otevřením úst prozradí obsah svého srdce."
Není to orientalská zvrácenost, jež nám zapovídá mluviti, jsou-li city naše dojaty. Řeč slouží nám dle Francouzů "jen abychom dovedli zakrýti své myšlenky".
Navštivte jen japonského přítele v čas hlubokého zármutku. Zajisté, že přijde vám se zarudlým okem a vlhkou tváří -- však také s úsměvem na rtech vstříc. Snad pomyslíte si na první pohled, že trpí hysterií. Zeptejte se ho, však po příčině tohoto chování; odpoví vám několika zlomky známých přísloví: "Lidský život má své strasti" -- "Setkání jest počátkem loučení" -- "Narozením počíná se smrt." -- "Jest nesmyslem počítati léta děcka, které zemřelo, ale srdce žen chce shovívavost za svoji pošetilost" a podobně.
City takto potlačované ozývají se volně v poesii. Matka konejší své zlomené srdce představujíc si, že zemřelé její děcko honí se za vodními vážkami:
Až kam zašel dnes na svojí honbě,
udivena jsem se tázala,
můj lovec vodních vážek?
Nechci uváděti více příkladů. Činil bych bezpráví perlám naší literatury, kdybych podával zde myšlenky, které byvše po kapkách z krvácejícího srdce vytlačeny, v perly vysoké ceny se proměnily. Myslím, že jsem dosti jasně naznačil vnitřní život našich duší, onen život, který tak často jeví se jako hysterická směs smíchu a pláče a o jehož zdravosti tak mnozí pochybují.
Byly také vysloveny mnohé domněnky, že naše vytrvalost v bolesti a naše netečnost vůči smrti a strastem pochází od tupých a netečných nervů. Pokusme se to vyložiti. Další otázka by zněla: Proč jsou naše nervy tak slabě napjaty? Naše podnebí snad nerozčiluje tolik jako podnebí americké. Monarchie naše nerozčiluje nás tak jako Francouze jejich republika. Možno také, že nečetli jsme Sartor Resartus (Carlyla) s takou žárlivostí jako Angličané. Co se mne týče myslím, že právě naše citlivost nás nutila k ustavičnému ovládání těla i ducha. Ať jsou již vysvětlení jakákoliv; bez znalosti dlouholetého cviku v sebevládě není jistě žádné z nich správné.
Vrcholu sebevlády je dosaženo a nejlépe znázorněno prvým z obou zařízení, které nyní budeme pozorovati, totiž zřízením sebevražd a msty.