Prvým bodem, na který paedagogika rytířství měla bráti zřetel, byla výchova povahy (charakteru); tím byly arciť jemné schopnosti inteligence, chytrosti a dialektiky uváděny v pozadí. Ač velenutny pro vzdělaného muže, byly přece považovány jen za vedlejší věc při výchově Samuraje. Duševní převaha byla ovšem ceněna, ale slovo Či, jehož se na označení rozumu užívalo, značilo nejprve rozumnost a stavělo vědění nejprve na místo podřízenější. Ona tři slova, která tvořila kostru Bušidy Či, Žin, Yu, znamenají vědění, lásku k dobru a udatnost. Samuraj byl mužem činu. Věda ležela mimo hranice jeho povolání a užíval jí jen potud, pokud souvisela přímo s jeho životní drahou. Náboženství a theorie byly pro kněze; Samuraje týkaly se jen potud, pokud pomáhaly živiti jeho odvahu. Filosofie a literatura byly hlavní částí jeho duševního vzdělání; ale i při studiu těchto věcí netoužilo se po objektivní pravdě. Literatura byla k osvěžení mysli a filosofie praktickým prostředkem k rozvíjení povahy, ne-li jen ku rozluštění vojenských nebo politických problémů.
Po tomto výkladu nebude nás snad překvapovati, že v učební osnovu dle paedagogiky Bušidy zahrnuty byly předměty: šerm, střílení lukem, džiudžutsu (nebo yawara), jízdectví, nauka o používání kopí, taktika, krasopis, ethika, literatura a dějepis. Z toho několika slov vysvětlení potřebuje krasopis a džiudžutsu. Velmi hleděno bylo ku krásnému písmu, zvláště z důvodu toho, že naše logogramy, které často přejímají povahu a úkol obrazů, mají uměleckou cenu a protože jsme vždy i z písma samotného chtěli čísti povahu pisatele. Džiudžutsu (yawara -- synonym) můžeme pokládati za použití anatomické znalosti lidského těla při obraně a při výpadu. Jest velmi nepodobno ručnímu boji, poněvadž nespoléhá se na využitkování síly svalů. Podobně nepodobá se jiným způsobům boje, poněvadž nevyžaduje zbraní. Umění spočívá v poranění některého ze slabých míst těla tak, aby nepřítel byl omámen nebo stal se neschopen dalšího boje. Účelem nebylo tedy zabíti, nýbrž jen získati času ve chvíli, kdy protivník byl k boji neschopen.
Předmětem, který zajisté hledáme ve vojenské výchově, který však u Bušidy úplně schází, jest mathematika. Mezera tato jest lehce vysvětlitelná tím, že ve feudalní válce nebylo jednáno dle vědeckých pravidel. Však nejen tato příčina: celé vychování Samuraje bylo pro mathematiku a početní příklady hrozně nepříznivo.
Rytířství neznalo hospodaření; vyznačovalo se nedostatkem. Don Quijote byl hrdější na svoji Rosinantu a na rezavé své kopí než na své statky a na zlato -- a Samurajové sympathisují srdečně s bojovným svým bratrem z La Mancha. Neuznávali zlata, ani umění zlato hromaditi. Pro ně bylo všechno toto jen špinavým výtěžkem. Jeden z předpisů praví: "Nejméně mají lidé pachtiti se po penězích -- neboť bohatství jest překážkou vědění." Proto vychováváni byli jinochové v úplné nevážnosti ku hospodaření. Bylo neslušností mluviti o penězích a neznalost ceny různých mincí byla dokladem dobré výchovy. Znalost čísel byla nezbytná k vyzbrojování vojínů a k udílení beneficií a statků. Ale počítání peněz ponecháváno bylo rukám cizím. V mnohých lénech byly finance svěřovány podřízeným Samurajů nebo kněžím. Každý rozumný Buši věděl zajisté, že peníze jsou tepnou války; ale netoužil po tom, by platilo cenění a počítání peněz za ctnost. Jest pravda, že Bušido měl zálibu ve spořivosti, ale ne se stanoviska hospodářského, nýbrž jen pro ochranu a povzbuzení mírnosti.
Čtěme, že ve starém Římě správcové příjmů a majetku, ano i jiní finanční úředníci, byli poznenáhla do stavu rytířského povyšováni. Stát dokázal, že dovede oceniti jejich služeb. Jak úzce bylo to spojeno s lakotou a luxusem Římanů, lze si lehce domysliti. Ne tak za rytířství. To pohlíželo vůbec na finance jako na něco nižšího, uznávalo je za něco velmi nízkého u porovnání s duševním povoláním.
Jen tím, že peníze a lásku k nim nechtěl oceniti, vystříhal se Bušido všech neřestí plynoucích z peněz a lásky k nim. To jest dostatečnou příčinou, proč mužové naši mohli ve veřejném životě tak dlouho odolati podplácení a obstáti. Ale Bohu budiž žalováno, jak rychle klestí si vláda peněz cestu naší generací v době přítomné!
Duševní kázeň, která se dnešním dnem nejvíce pěstuje studiem mathematiky, byla nahrazena literárními vysvětlivkami a deontologickými diskusemi. Duch mládeže nebyl týrán abstraktním učením, poněvadž hlavní váha byla kladena na pevnost charakteru. Mužové, jichž duch byl přetížen učením, nedošli mnoho obdivu. Z oněch tří služeb, ku kterým dle Bacona nám studium slouží -- k radosti, ozdobě a zručnosti, -- dává Bušido přednost poslední. Výchova měla na zřeteli praktický cíl, ať již vedla k zastávání veřejného úřadu nebo jen ku ovládání sebe sama. "Mlčení bez myšlení jest ztracenou prací," praví Confucius; "myšlení bez učení jest nebezpečné."
Když si učitel bere za úkol vzdělání povahy a ne rozumu, duši a ne hlavu, povolání jeho nabývá povahy svatosti. "Rodiče mne zrodili, ale učitel vypěstil ze mne muže." Proto byl učitel velmi ctěn. Muž, který vyžadoval od mládeže tolik důvěry a úcty, musil býti nadán vyššími ctnostmi, učenost nevyjímaje. Byl otcem sirotků a rádcem chybících. Jedno z našich pořekadel praví: "Tvůj otec a tvá matka jsou jako nebe a země; tvůj učitel a tvůj pán jako slunce a měsíc."
Moderního způsobu platiti za každý druh služby neznali přívrženci Bušidy. Bušido věřil jen v jedinou službu, a ta nemohla býti splacena penězi a věcí hmotné ceny. Duševní službu, jež koná učitel a kněz, nelze ani zlatem ani stříbrem zaplatiti, ne proto, že by byla bezcenná, nýbrž proto, že jest neocenitelná. Tu učil nepočtářský instinkt cti Bušidy lepším lekcím než moderní politická ekonomie; jen takové služby mohou býti zaplaceny, jichž výsledky jsou určité, hmotné a lehce ocenitelné. Ale služby konané výchovou ku vývoji a povznesení duše (v čemž zahrnuty jsou i služby knězi), nejsou ani hmotné, ni neocenitelné. Poněvadž jsou neocenitelny, nemohou býti penězi, zdánlivou mírou ceny, splaceny. Zachováván býval zvyk, že žákové za různých slavnostních příležitostí přinášeli učiteli svému potraviny a peníze. To však nebyl plat; byly to dary, které byly příjemcům velice vítány; neboť staří učitelé naši byli mužové velmi vážní, kteří honosili se čestnou nouzí, poněvadž byli příliš vznešeni, než aby ruční prací peníze si vydělávali a příliš hrdi, než aby žebrali. Byli to vážní mužové velkého ducha, neotřesitelní nepřátelstvím. Byli zosobněním toho, co bylo považováno za cíl všeho učení, jsouce živoucím vzorem discipliny všech disciplin, totiž opanování sebe.